Třináct zapomenutých hrdinek: mohla být prvním Američanem ve vesmíru žena?

Psal se rok 1957 a Západ byl zaskočen vypuštěním první umělé družice, sovětského Sputniku 1. S očekáváním, že příštím milníkem bude vypuštění člověka, se obě supervelmoce jaly trénovat vlastní kosmonauty, respektive v případě USA astronauty.

V době, kdy drtivou většinou pilotů a dobrodruhů byli muži, málokoho napadlo, že by prvním člověkem ve vesmíru mohla být žena. Slavnou skupinu sedmi amerických pilotů zvanou Mercury 7 však po určitý čas doplňovala "soukromá" skupina třinácti žen, pro kterou se vžilo "konkurenční" označení Mercury 13. Ačkoliv nakonec do kosmu nevzletěla žádná z nich, jejich příběh ukazuje, že si NASA nechala prvenství ujít výhradně vlastní zaslepeností.

V soukromé režii

Program „Mercury 13“ založil samotný spoluautor postupů pro výběr prvních astronautů (tedy členů Mercury 7) William R. Lovelace II. Čistě z vědeckých důvodů ho zajímalo, jak se s náročnými psychickými i fyzickými postupy popere něžné pohlaví. Zkraje roku 1960 proto pozval Geraldyn „Jerrie“ Cobbovou, zkušební pilotku, první ženu létající na Paris Air Show a pozdější držitelku několika leteckých rekordů, aby se poprala s testy pro astronauty programu Mercury.

Cobbová nejenže testy prošla, ale pomohla následně Lovelacovi vybrat 700 potenciálních kandidátek, z nichž pak zrekrutovala 19 „ostrých“ členek úzkého výběru. Soukromý program, který měl ukázat, že ženy mají na pionýrské lety do vesmíru stejné právo a schopnosti jako muži, z vlastní kapsy financovala jiná světoznámá pilotka, Jacqueline Cochranová, rovněž rekordmanka, jejíž kariéra sahala až do druhé světové války, během níž sehrála významnou roli při tvorbě pomocných sborů ženských pilotek.

Lovelacovými testy nakonec z devatenáctky účastnic prošlo třináct „astronautek“, které musely ustát škálu mnohdy bizarních testů včetně polknutí gumové trubice pro otestování žaludečních šťáv, zkoušky reflexe nervů na ruce po vystavení silným elektrošokům nebo náročné testy fyzické zdatnosti. Všeho všudy stejné, které zvládli i astronauti programu Mercury. Členkou třinácti šťastných byla například Wally Funková, první ženská letecká instruktorka v USA, nebo Jane „Janey“ Biggsová, jedna z prvních amerických pilotek helikoptér.

Uniklé prvenství

Druhé fáze, která zkoumala psychickou odolnost při izolaci, se z časových důvodů účastnila jen část vybrané třináctky, pro definitivní třetí fázi však Lovelace potřeboval specializované vybavení včetně proudových letounů z vojenské letecké základny Pensacola na Floridě. Šlo do tuhého, dvě členky Mercury 13 kvůli studii odešly z předešlého zaměstnání, potenciální spoluúčast námořního letectva mohla program legitimizovat nejen v očích NASA, ale i být i krůčkem k umožnění pilotkám sloužit v ozbrojených složkách. Pak ale všechny členky obdržely strohý telegram, který jim sděloval, že spoluúčast námořnictva se nekoná. Bez podpory NASA to znamenalo konec projektu.

Lovelace se program snažil ještě oživit dopisem prezidentovi Kennedymu a osobním setkáním s tehdejším viceprezidentem Johnsonem. Nakonec se mu v roce 1962 podařilo vydupat slyšení před kongresovým výborem pro vědu a aeronautiku. Cobbová a Lovelace zde prezentovali pozitivní závěry výzkumu, Cochranová však paradoxně programu „Mercury 13“ spíše uškodila – dle svých slov nechtěla podkopat právě běžící oficiální program NASA.

Významně se proti začlenění žen do vesmírného programu vyslovil i první Američan ve vesmíru John Glenn, podle něhož nápad z podstaty odporoval všeobecnému společenskému zřízení. Byla to poslední rána nechtěnému Lovelacově programu. Spíše než logické důvody tak myšlenku „Mercury 13“ pohřbil sexismus ve své nejčirejší podobě. Paradoxně to přitom byl právě Glenn, který při své druhé „seniorské“ misi do kosmu v roce 1997 letěl na palubě STS-95, kde byla členkou posádky i japonská astronautka Čiaki Mukaiová.

Amerika tak hypoteticky disponovala třinácti "zcela funkčními" adeptkami pro let do kosmu několik let před letem sovětské kosmonautky Valentiny Těreškovové, na který došlo v rámci mise Vostok 6 na 16. června 1963. Zatímco její mise byla především propagandistickým tahem, nedávno se ostatně odhalilo, že Těreškovová svou misi fatálně nezvládala, astronautky „Mercury 13“ mohly plnit mnohem vědečtější účely. Nakonec byla první americkou astronautkou až astrofyzička Sally Ride, která odstartovala na palubě raketoplánu Challenger v roce 1983.

Ženy na misi k Marsu

Členky Mercury 13 se za svůj výcvik dočkaly uznání až o řadu let později, když jim byly uděleny různé čestné doktoráty a zveřejnily se závěry jejich programu. I dnes, kdy už ženy do vesmíru létají častěji, přitom platí, že jich je oproti mužským kolegům výrazně méně.

Americká NASA loni na podzim vydala metastudii, která na příkladu pěti stovek návštěvníků kosmu hodnotila, jak si obě pohlaví ve vesmíru stojí. Zatímco muži při stresujících situacích vykazovali nižší tepovou frekvenci, méně trpěli na infekce močových cest a lépe se vyrovnávali s přistáním, ženské astronautky byly naopak méně náchylné k očním a sluchovým vadám. Definitivní závěry o výhodách či nevýhodách obou pohlaví v kosmu se však ani z této studie nedaly vyvodit – na 477 mužů totiž připadlo pouze 57 žen.

Pro častější využití žen jako astronautek přitom existuje několik veskrze pragmatických důvodů. Pro dlouhodobé mise je podstatnou výhodou nižší kalorická náročnost žen oproti mužům, díky které se při několikaleté misi mohou ušetřit stovky kilogramů až tun zásob. Přítomnost žen může rovněž sloužit jako stabilizační prvek – ne nadarmo plánoval první kosmický turista Dennis Tito vyslat na oblet Marsu manželský pár. Dr. Didier Schmitt z Evropské kosmické agentury například v roce 2004 uvedl, že přítomnost žen v posádce „naředí“ soutěživost mužských členů.

Loni ostatně znovu zazněly i argumenty doktorů, podle kterých by se na Mars měla vydat čistě ženská posádka. Jedním z argumentů pro jejich účast byla vyšší míra degenerativních nemocí srdce, které se u mužů objevují ve věku od 30 do 50 let, tedy v nejčastějším věku aktivních astronautů, proti níž ale mají ženy díky vyšší hladině estrogenu efektivnější ochranu.

Ladislav Loukota