Ve vesmíru se nepočítají ovečky, ale světelné záblesky, říká německý astronaut Thomas Reiter

V jedenácti letech ho uchvátilo přistání Američanů na Měsíci. Ovlivnilo ho na tolik, že se o lety do vesmíru zajímal stále více. Aby se k nim přiblížil vystudoval letectví a létal v armádě jako bojový pilot. V roce 1986 se mu změnil život, když mu velitel navrhl, aby se přihlásil do programu Evropské vesmírné agentury (ESA). O práci astronauta se zajímalo na 22 000 občanů Evropské unie.

Thomas Reiter (* 23. května 1958) se prokousal mnoha koly pohovorů, testů, zkoumání a prošel až do závěrečného výběru, kterého se zúčastnilo šest adeptů. I mezi nimi vyhrál a před 25 lety si splnil dětský sen. Společně s Rusy Sergejem Avdějevem a Jurijem Gidzenkem zamířil na palubě Sojuzu 22 ke stanici Mir. Pobyl tam 179 dnů, jednu hodinu a 41 minut, prožil tam německé u ruské Vánoce. O jedenáct let později vyrazil s americkým kolegou Jeffreym Williamsem v raketoplánu Discovery (mise STS-121) ke „konkurenční“ stanici ISS. Na ní strávil 171 dnů, tři hodiny a 54 minut.

Při obou misích vstoupil do volného vesmírného prostoru. Do roku 2018 držel německý rekord v počtu dnů v kosmu, než ho překonal stále aktivní astronaut Alexander Gerst.

Thomas Reiter se věnoval komentování vesmírných letů a událostí nejen pro německé televize ZDF a BR, ale i pro americký Discovery Channel. Uváděl kanadský seriál Aerospace. V současné době pracuje pro Evropskou vesmírnou agenturu a je poradcem jejího generálního ředitele Johanna-Dietricha Wörnera.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšel o letech do vesmíru? Mohlo to být, když Američané přistáli na měsíci? To vám bylo 11 let. Přistání na Měsíci pro mě bylo obrovským zážitkem, samozřejmě jsem ho sledoval, ale o lety do vesmíru jsem se zajímal již dříve. Zaznamenal jsem mise Gemini, program Mercury.

Skutečně si přistání na Měsíci vybavujete? Jasně. Pořád to považuji za něco úžasného a jsem rád, že jsem ho viděl na vlastní oči. Vzpomínám si, jak mě táta budil někdy nad ránem, abychom se na to podívali v televizi. Takže jsme šli k sousedům a já jsem to sledoval s otevřenou pusou a rozzářenýma očima. Byl jsem z toho skutečně nadšený. A vlastně jsem do dneška, protože je to až neuvěřitelné, že se člověku podařilo vstoupit na povrch jiného nebeského tělesa.

Byl tedy let na Měsíc impulsem k tomu, že jste se stal astronautem? Přirozeně mě to hodně ovlivnilo. Když jsem končil školu, tak pravděpodobnost stát se astronautem byla velmi malá, přesto jsem se toho nevzdal a chtěl proniknout jak do teorie, tak i do praxe. Proto jsem šel studovat techniku, obor letectví a astronautiku. Po absolvování jsem nastoupil k vojenskému letectvu.

Jak jste se později dostal z bojového letounu k výcviku astronauta? Přiznám, že v tom byla i trocha štěstí. Nebyl jsem si jistý, ale se stále živými vzpomínkami na dětství a objevování vesmíru, jsem se nakonec přece jen posunul až k vesmírnému inženýrství.

Jak dlouho jste přemýšlel nad přihláškou do projektu Evropské vesmírné agentury na astronauta? Rozhodl jsem se spontánně, proto jsem nad tím ani nemusel dvakrát přemýšlet. (smích) A teď, jak mi k tomu pomohlo i to štěstí. Vzpomínám si, že jsem tehdy létal v severním Německu, když si mě zavolal velitel. Vůbec jsem nevěděl proč a on se mě zeptal, jestli bych měl zájem se přihlásit a dostat do toho výběru na astronauta.

Jak jste zareagoval? Okamžitě jsem řekl ano. Takovou příležitost jsem si nechtěl nechat ujít.

Co následovalo? Důležité bylo nemít přehnaná očekávání, že skutečně poletím do vesmíru. Pořád šlo spíš o přání. Ale… Od roku 1986, kdy jsem se o celém projektu dověděl, následovalo mnoho kol. Nejprve výběr doma v Německu. Pak se celá věc zastavila, ale když už se pak zase rozjela, postoupil jsem do celoevropského programu. A až po šesti letech došlo na tzv. konečnou nominaci.

Tedy že jste se stal astronautem? Ano. Však jsem také ušel dlouhou a náročnou cestu.

Na začátku prý bylo 22 tisíc zájemců ze zemí Evropské unie. Takže si toho ceníte třeba jako vítězství na olympijských hrách? I tak by se to dalo přirovnat. Každopádně jsem se cítil skoro neuvěřitelně. Vždyť já jsem na začátku ani nevěděl, kolik lidí se hlásilo. Ale s absolvováním dalších a dalších kol, psychologických či zdravotnických testů a pohovorů se moje šance zvyšovala, protože skupina se zmenšovala a zmenšovala.

Byly to nervy, jestli projdete? Byly. Pokaždé, když se vyřazovalo, tak jsem myslel na to, jestli postoupím, nebo ne? Šlo o slušný adrenalin. Nakonec jsem se dostal až do závěrečného výběru, kdy nás zůstalo šest.

A když jste se dověděl, že skutečně poletíte do vesmíru, tak… … to byl neuvěřitelný a nepopsatelný pocit.

Dobrá, z bojového pilota se stal astronaut. Co je větší adrenalin? Start stíhačky nebo vesmírné rakety? Těžko odpovědět, protože ono to má jisté paralely. Například ve zrychlení na startu nebo v těsnosti kokpitu či nutnost vyznat se v tolika tlačítkách a instrumentech. Ale start a zrychlení rakety je ještě o něco zvláštnější, i co se týká fyzického zatížení. Jde také o psychiku, protože když už ta raketa letí, nedá se zastavit. Speciální pocit se pak dostaví, když opouštíte Zemi, atmosféru a dostanete se do vesmíru.

Je to zážitek na celý život? Ano, přesně tak. Kdyby si tak každý mohl představit, jak sedí v raketě, v kapsli Sojuzu… To celé je prostě skvělý prožitek. I to ještě před startem, jak se musí člověk připoutat. Kolik musí provést kontrol, jestli je všechno v pořádku. A pak přijde moment, krátce před tím, než zažehnou motory, kdy má poslední chvíli klidu.

Co vám v tom okamžiku klidu proběhlo hlavou? Právě to, jak jsem byl malý kluk a co všechno jsem musel prožít a absolvovat, aby se mi ten dětský sen splnil. A pak už jen sedíte v raketě a čekáte, až vás to katapultuje do vesmíru. Na to se nedá zapomenout. Přiznám, že to bylo a je víc než nasazení v bojové stíhačce.

A překoná vstup do otevřeného vesmíru start rakety či stíhačky? Myslím, že pohled shora na Zemi by nadchnul každého. Vždyť v letadle chce snad každý sedět u okénka, protože pohled dolů na zem je něco neobvyklého. A to se ještě stupňuje, když se díváte z výšky 400 kilometrů. Ten pohled je ještě unikátnější, člověk si udělá přehled a pochopí zakřivení Země. Přiznám, že jsem skoro nemohl uvěřit tomu, že jsem proletěl atmosférou. A když pak máte možnost se dostat „ven“, je to ještě víc. Nejvíc. Nemůžete být vesmíru blíže, než když ve vesmírném obleku opustíte stanici.

Dovolil byste si říci, že je to něco nepopsatelného? Musím říct, že dojmy, které jsem udělal při pobytu mimo vesmírnou stanici, ať s ruskými nebo později americkými kolegy z ISS, překonaly úplně vše. Také proto, že máte na všechno úplně jiný pohled. Jen přes helmu se dívá na Zemi výrazně lépe než z malého okénka Miru nebo ISS. A ten pobyt ve volném vesmíru se prostě navždy zapíše do paměti.

Vybavíte si ještě, na co jste myslel a co jste dělal, když jste poprvé vstupoval do otevřeného vesmíru? Na to si vzpomínám velmi přesně. Při prvním výstupu jsem měl za úkol otevřít dveře vzduchové komory. To probíhá vždy v nočním čase orbitu. Když jsem ty dveře otevřel, vzduchové molekuly nasály ledové krystaly a vznášely se v tom tmavém pozadí, kdy navíc svítily hvězdy. Byl to pohled jako do pohádky. Nemohl jsem ani uvěřit, že se to skutečně stalo. Pak už jsem byl venku, otočil jsem se a viděl vesmírnou stanici zvenku. I to se mi zapsalo do paměti. Člověk by tam chtěl snad i zůstat, aby si to mohl vychutnávat. Ale na to nebyl čas, protože se hlásili ze Země a navigovali, co všechno se musí udělat. Přes všechnu tu práci to byl zážitek pohádkově kouzelný.

Měl jste „tam venku“ víc strach, nebo radost, že jste dokázal něco neobvyklého? Určitě víc radost. Ale i přes to nadšení a euforii jsem si každou sekundu uvědomoval, že se pohybuji v životu nebezpečném prostředí. Takže jsem musel být neustále koncentrovaný, přemýšlel jsem nad každým pohybem, protože tam není prostor na chybu. Nejde ji napravit. Hlavou se mi honilo, co by se stalo nebo co se stane, když udělám to nebo ono. Ale při výcviku jsme se na toto všechno připravovali.

V čem je největší rozdíl mezi stanicí Mir a ISS? Především v prostoru uvnitř stanice. Mir byl menší, užší, stísněnější. Letos jsem si při příležitosti 25. výročí našeho letu prohlížel videozáznam z letu a pobytu na Miru a hned mě napadlo: To tedy bylo něco, pobývat na tak malém prostoru. Pak jsem si vybavil ISS, kde bylo přece jen více místa a nabízel komfortnější prostředí.

Podívejte se, jak to v roce 1995 vypadalo uvnitř stanice Mir:

Byla rozdílná i funkčnost? Z pobytu na Miru jsem se poučil, protože hlavním cílem této stanice bylo provádění vědeckých experimentů. Ale na Miru se každý experiment musel provádět zvlášť. Bylo třeba si vše připravit, vybudovat. Pak ho provést a na konci vše složit a urovnat. To je nyní na ISS už jinak. Ty základy už jsou instalované a součástí stanice. Proto se vědecké zkoumání provádí na ISS výrazně lépe, účelněji a rychleji než na Miru.

Vybavíte si ještě něco? Třeba lidského? Osobního? A na třetím místě mám ještě jeden poznatek. Z Miru jsme mohli mluvit s rodinami jen jednou týdně o víkendu. Jeden týden pouze hovor, druhý týden videopřenos. Navíc rodiny musely být v kontrolním centru v Moskvě. Z ISS jsme měli možnost přes satelitní zařízení zavolat téměř kdykoliv. Takže jsem byl s rodinou v kontaktu skoro každý den. I kdyby to mělo být na minutu, tak je to příjemné. Videohovory byly také častější a nemuselo se jezdit do kontrolního střediska, ale rodina mohla být doma. Tím se člověk necítil být tak daleko od blízkých a přátel.

Dovolíte si po těch letech říci, kde jste se cítil bezpečněji? Neumím říct, že jsem se na ISS cítil bezpečněji než na Miru. Ale přiznám, že na Miru to nebylo tak komfortní. Ale byli jsme na to připravení. Abychom se vypořádali právě i s takovými nepříjemnostmi či nedostatky. Pokud se objevil nějaký problém na palubě, tak jsme ho vyřešili.

Který byl nejnepříjemnější? Tehdy jsme na palubě Miru slavili jeho desáté výročí fungování. A shodou okolností došlo k poruše chladícího systému. Ale i to jsme opravili. Uměli jsme na všechno reagovat, samozřejmě s podporou pozemní kontroly. A proto jsem nikdy neměl na Miru pocit, že bych se tam cítil v ohrožení. Pokud by se něco takového objevilo, věděli jsme, jak se máme chovat. Říkal jsem si: OK, to jsi přece nacvičoval. A tak to teď opravíme. A stejné to bylo i na ISS.

Co vám „tam nahoře“ kromě rodiny nejvíce chybělo? Pořádná postel? Sprcha? Zajít si na pivo? Na začátku mise vám neschází nic. Dostal jsem se do cíle svých snů a byl jsem zcela nadšený z toho, že jsem ve vesmírné stanici. Navíc jsem měl ten jedinečný výhled na Zemi z vesmíru. Ale přiznám, že později, tak po čtyřech měsících nahoře už mi některé věci začaly chybět. U mě to bylo například čerstvě připravené jídlo. Pokud by si chtěl dát někdo čerstvý zeleninový salát, tak to tam nahoře není možné. Ale i to se postupem času a vývojem zásobování zlepšovalo. Takže nakonec jsme měli i pár jablek nebo pomerančů, také cibuli nebo česnek či rajské. Třeba rajčata bych si přál tam mít častěji a déle, ale jde to jen omezeně. Kdyby se začala kazit, byla by to škoda.

Co sprcha? Jak je to tam vlastně s hygienou? Sprcha tam nahoře není, to ale neznamená, že by člověk nebyl čistý. Samozřejmě se jde po práci a každodenním sportu očistit. Ale jasně, také jsem přemýšlel nad tím, že až budu zpátky na zemi, tak se jednoduše postavím pod sprchu. Ale to přišlo až na konci mise, kdy už jsem se těšil zpátky.

Když se nedá sprchovat, jak se člověk očistí? Jak to probíhá ve stavu beztíže? Protože se tam nedá sprchovat, tak se používají mýdlem naimpregnované ručníky. Ty slouží k očistě. Především po sportu před obědem a před večeří je to nutné, protože se člověk skutečně zpotí. Je možné použít pár „doušků“ vody, ale…

Co jiné hygienické úkony? Zuby se čistí stejně jako na zemi, tedy kartáčkem a zubní pastou, jen je nutné tu pěnu plivnout do ručníku, aby nelétala stanicí.

Jak často se lze holit? Holení je také stejné. Ti, kteří se holí pomocí pěny, ji pak opět musejí otírat do ručníku. Já jsem se holil obyčejným strojkem. Jen je třeba dávat pozor a nebýt u ventilátoru, aby se vousy nedostaly do prostoru.

Co bylo tím největším odreagováním? V každém volném okamžiku pohled ven. I toto bylo na Miru o něco obtížnější než na ISS, protože tam nebylo tolik okének. Ale aby si někdo nemyslel, že jsem se tam díval jen z okna, tak někdy jsme byli tak vytížení, že jsem za celý den neměl možnost pokochat se pohledem na Zemi. Ale když jsem se ukládal k spánku, bylo krásné se podívat ven, vidět zeměkouli a poslouchat u toho oblíbenou hudbu.

A zábava? Stav beztíže. Myslím, že je to sen každého, cítit se jako pták. Pohybovat se volně ve třetí dimenzi. Tam nahoře to jde. A bez pomoci. Stačí se prstem odrazit od stěny a… To je prostě paráda, skvělý pocit. Kdo by si neudělal přemet? Zvlášť když je to tak jednoduché. To jsou příjemné stránky.

Takže jsou i negativní? Ano, stav beztíže má i nevýhody. Tělo si na něj zvykne, a proto je potřeba denně dvě hodiny cvičit, aby se pohyb ve stavu beztíže kompenzoval.

Jak se vlastně spí ve stavu beztíže? Připoutaný ve spacím pytli? Jak se komu líbí. Někdo na dece na podlaze, někdo zavěšený na stěně. Když jsem byl na Miru, dělal jsem si svůj spací koutek na podlaze modulu, ale ráno jsem musel vždy vše uklidit, protože to přes den byla pracovní plocha. Je příjemné spát ve stavu beztíže, protože vás nikde nic netlačí. Ve spánku se prostě vznášíte. To jsem si užíval. Měl jsem pocit, že tam nahoře potřebuji i méně spánku než na zemi, protože tělo regeneruje rychleji. A také se mi tam velmi dobře usínalo. Ale vím, že existují kolegyně nebo kolegové, kteří tvrdí, že se jim nahoře nespalo dobře, že jim chyběl pocit pevné podložky. K tomu se používají gumové pásky, aby se člověk připoutal k podlaze nebo ke stěně. Při své druhé misi jsem měl na palubě ISS vlastní malou kajutu s oknem. A to bylo skvělé. Něco speciálního, protože jsem se každý den před spaním mohl podívat dolů na Zemi. To se pak skutečně krásně usínalo.

Zdají se člověku nahoře sny? Ano. Někdy. Ale já mám i tady dole na zemi potíže si vzpomenout, co se mi v noci zdálo. Ale místo snů existuje jiný zajímavý efekt. I když člověk zhasne a zavře oči, tak před nimi má tzv. světelné blesky. Způsobuje je kosmické záření a podle toho, kde na orbitě se loď nachází, jsou někdy intenzivnější, jindy méně, ale vždy je možné je při usínání počítat, stejně jako ovečky a člověk usne stejně rychle.

Na Miru jste prožil jedny německé Vánoce a po deseti dnech také ruské. Jaké jsou takové svátky stovky kilometrů od rodiny s cizími muži jiné národnosti? To také byla zajímavá zkušenost. Chybělo mi být s vlastní rodinou. Ale při obou Vánocích jsme měli možnost mluvit s našimi rodinami. Ano, je poněkud smutné, že je člověk tak daleko, ale… Pamatuji si, jak jsme si nasadili vánoční čepičky, když byla moje žena se synem v kontrolním středisku. A ve stavu beztíže nepadá ta špička dolů, ale zůstává narovnaná. Můj malý syn byl udivený, že jeho visela dolů, kdežto moje mířila nahoru. Ale všechny nás to pobavilo. Měli jsme tam nahoře i kousek umělého vánočního stromku, připravili jsme si také slavnostní večeři, abychom si tu atmosféru užili.

Opakovaně jste mluvil o tom, že jste nahoře povinně sportovali. Jaké sportovní aktivity se tam dají provozovat? Také v tomto došlo k obrovskému vývoji a posunu. Na Miru jsme měli rotoped a běhací pás. K němu však bylo potřeba se kvůli stavu beztíže připásat. Což nebylo tak jednoduché a ergonomicky přizpůsobené. I kvůli tomu jsme měli občas potíže se zády. Na ISS byl také běhací pás, ale vesta k připoutání se dala nastavit na každého individuálně, takže odpadly bolesti zad. A člověk mohl naběhat skutečně hodně kilometrů. Novinkou byly stroje na posilování. Těmi šlo eliminovat statické zatížení těla při stavu beztíže a mineralizaci kostí. Díky strojům jsme neměli jen vytrvalostní trénink na kole a na pásu, ale také jsme mohli posilovat. Tím nebyly následky půlročního pobytu po návratu na zem tak nepříjemné.

Dokážete odhadnout, kdy přistanou lidé na Měsíci? A kdo bude první? Víme, že dosluhující americký prezident Donald Trump si přál, aby americký astronaut přistál na Měsíci do konce roku 2024. Nevěřím, že se to podaří. Podle mě spíš o rok dva později. Ale nemám pochyb, že se tak stane. Vidíme, že také Čína dělá velké pokroky. Ale jestli dostanou jejich tchajkonauty (čínský výraz pro astronauty – pozn.) na Měsíc před Američany, si netroufnu předpovědět. Ale spíš ne. Myslím si, že i oni to zvládnou ještě v tomto desetiletí.

Co Evropa? Té hodně věřím. Existuje dost indicií, které ukazují, že také evropští astronauté se přibližují letu na Měsíc. Díky účasti na programu Artemis máme tři možnosti letů pro evropské astronauty k tzv. Orbital Gateway či Luna Gateway a jsem si jistý, že v budoucnosti zažijeme, že nějaký evropský astronaut zanechá stopy na Měsíci.

Hodně se také mluví o Marsu… Než se tam někdo dostane, tak uplyne ještě dost času. Především se musí dopracovat technologie, které jsou třeba k letu k objektu, který je tak vzdálený od Země. Velkým krokem k letu na Mars je to, že se lidstvo stále přibližuje k přistání na Měsíci. A pokud se vše rychle vyhodnotí, zjistí se, že správně fungují všechny systémy, tak tyto poznatky budou prospěšné a pomohou k cestě na Mars. Ale nemyslím si, že se tam lidé dostanou dříve než v polovině příštího desetiletí.

Co by objevování vesmíru zjednodušilo a zlevnilo? Třeba přechod na jaderný pohon? Mohlo by to fungovat? Víme, že Rusko v tomto směru vyvíjí nějaké aktivity. Také v USA již dříve něco takového testovali. Myslím, že pokud by se k tomu někdo rozhodl, tak by se takový pohon skutečně vyvinul jen pro vesmírné lety. Dovedu si představit, že by to mohlo fungovat. Ale musíme si uvědomit, že start rakety by mohl znamenat pro takové materiály určité riziko. Vždyť ani nyní nejsou výjimkou nezdařilé starty raket. A s radioaktivním materiálem by bylo nebezpečí nehody ještě horší. Proto by se musela udělat taková preventivní opatření, aby nemohlo dojít k havárii při startu a aby nedošlo ke kontaminaci. Myslím, že technicky je jaderný pohon proveditelný a ve vesmíru by fungoval velmi dobře. Záleží však na vývoji technologií. A třeba by se něco takového dalo použít i k cestě na Mars, zvlášť pokud by to výrazně zkrátilo cestu tam a zpět v porovnání s konvenčním chemickým pohonem.

Jste ještě v kontaktu se svými partnery z letu Sojuz 22 Sergejem Avdějevem a Jurijem Gidzenkem? Letos jsme slavili 25. výročí našeho společného letu. Proto jsem je chtěl pozvat do Německa, abychom zde uspořádali malou akci. Ale kvůli pandemii koronaviru jsme to museli zrušit. Přesto doufám, že vše doženeme v příštím roce. Ale i tak jsme v docela pravidelném kontaktu. Píšeme si e-maily.

Hovoříte ještě rusky? Ano, ale čuť čuť (jen trochu – pozn.). Bohužel. Už jsem toho hodně zapomněl.

Když si s nimi píšete nebo voláte, tak rusky nebo anglicky? Asi na půl. Rusky rozumím víc, než mluvím, a proto se občas přikloníme k angličtině. S Jurijem Gidzenkem nyní už spíš anglicky, protože jeho angličtina se výrazně zlepšila od dob, kdy jsme spolu byli na Miru. Tam se jeho angličtina pohybovala na úrovni pozdravů Hello, How are you. Ale protože byl na první společné výpravě na ISS se Sergejem Krikaljovem a Williamem Shepherdem, tak se zřejmě rozmluvil.

Co si myslíte o vesmírné turistice? Nejen já, ale i ostatní moji kolegové bychom si přáli, aby co nejvíce lidí mělo možnost se podívat na naši planetu z té báječné perspektivy. Čím rychleji, tím lépe. Jsme pevně přesvědčení, že čím více lidí by shora vidělo, jak poškozená a zraněná je Země, tím více by rostlo pochopení pro společnou záchranu tady dole. Ale samozřejmě to má i obrácenou stranu mince, kterou jsou finanční náklady, protože víme, jak drahé je vynést každý kilogram do vesmíru. I při současných technologiích by Zemi neudělalo z klimatického hlediska dobře, kdyby se z cest do vesmíru stala masová záležitost. Řešením by bylo udělat ty starty účelnější a levnější. Ale myslím, že vesmírná turistika se bude jednou rozvíjet podobně jako kdysi letectví. Před sto lety to také byla zcela exotická věc a nyní můžeme letět za málo peněz do různých koutů světa. Bylo by fajn, kdyby také tady následoval takový rozvoj. Ale za cenu klimatické a ekonomické udržitelnosti.

Rozčílil byste se, kdyby vás někdo nazval kosmonautem? Zvlášť, když jste by v posádce s Rusy. Jak vlastně vnímáte rozdíl mezi jejich výrazem kosmonaut a astronaut, který používá západní civilizace? Určitě bych se nerozčílil. Vždyť i my používáme oba výrazy. Navíc mě Jurij a Sergej poučili, že slovo kosmonaut je trefnější, protože se létá do kosmu. Výraz astronaut vychází z pojmu astra, tedy hvězda. Ale na hvězdy bohužel ani dnes nelétáme. Také v ESA používáme obě slova a sami sebe se ptáme, jestli jsme kosmonauté nebo astronauté. V němčině se sice víc užívá astronaut, ale výrazu kosmonaut rozumějí všichni.