Můžeme zvrátit klimatické změny, hlásí vědci

Poručíme větru, dešti – tak by se podle kritiků dal shrnout nápad jménem geoengineering neboli počeštěně také geoinženýrství. Jeho způsoby se od někdejších vizí na umělý déšť či bombardování hurikánů přesto liší. Geoengineering totiž obvykle chce toliko limitovat či zvrátit dopady klimatických změn. Jako takový je nástrojem, jehož čas se možná den za dnem blíží.

Člověk proti klimatu

Z hlediska změn klimatu je nejvýznamnější zvyšování podílu oxidu uhličitého v atmosféře – co kdybychom však namísto snižování vypouštění skleníkových plynů mohli tyto plyny zcela odstranit? Právě to je jádro geoengineeringu. Jedna část vizí mluví o konverzi atmosférického oxidu uhličitého na něco jiného, obvykle svázání plynu s oceánem či horninami. Část druhá naopak navrhuje limitování množství dopadajícího slunečního záření na Zemi, jež by mohlo průměrné teploty snížit i při vyšším obsahu oxidu uhličitého v atmosféře – skleníkový plyn je totiž bez skleníkového efektu, k němuž je třeba i sluneční svit, relativně neškodný.

Nejnovější studie atmosférického vědce Franka Keutsche z Harvardovy univerzity se snaží právě o to druhé. Archaické vize redukce slunečního svitu počítaly s možností vypustit obří kosmickou clonu – Keutschova studie ovšem počítá s možností rozprášení drobných částeček aerosolu vysoko v atmosféře, kde by tyto měly podobný efekt jako vulkanická exploze. V souhrnu by odrazily část záření před jeho interakcí se skleníkovými plyny a byly s to nejen zastavit, ale i zvrátit narůst průměrných teplot.

Experiment… ale co kdyby to vyšlo?

Nejde o první návrh podobného ražení – a nutno zmínit, že jde stále o experimentální studii, nikoliv plány praktického rázu – předešlé návrhy na aerosol stejného ražení však spoléhaly na látky na bázi síry. Ty by však skrze svou reakci vysoko v atmosféře rovněž produkovaly kyselinu, jež by sice neleptala lidi pod sebou, měla by však zřejmě negativní efekt na ozonovou vrstvu. Metodou pokus–omyl přišel Keutschův tým skrze simulace na náhražku v podobě částeček na bázi vápníku. Ani těm by se nevyhnuly podobné reakce, pro odlišné chemické vlastnosti by však výsledkem byla jenom atmosférou poletující neškodná sůl. "V zásadě jsme vymysleli antacid pro stratosféru," řekl Keutsch, jedním dechem dodávajíc, že technologie bude samozřejmě vyžadovat daleko detailnější výzkum, aby se zajistilo, že se opravdu obejde bez negativních vlivů.

Reakce skeptiků bude bouřlivá

Netřeba totiž zmiňovat, že geoengineering má u mnoha lidí vrchovatě negativní pověst – a to ačkoliv na jeho moderní uplatnění vlastně zatím ani nedošlo. Mnozí mu vytýkají až příliš nápadnou podobnost s budovatelskými projekty totalitních režimů 20. století, příznivci konspiračních teorií v něm zase vidí nástroj údajných všemocných elit – skutečnost, že některé geoengineerské projekty působí na první pohled podobně jako údajné chemtrails (ve skutečnosti kondenzační stopy...), jim přitom dost přihrává.

Teorie chaosu stále vládne

Faktem ovšem je, že o geoengineeringu pochybuje i mnoho z těch, kteří se zrovna nebojí mraků na nebi. Kritika se liší metodu od metody, prakticky vždy však musí debata spoléhat na spekulace. Doposud se jen velmi málo geoengineerských nápadů dočkalo jakéhokoliv praktického pokusu, téma podobných zásahů do přírody je víceméně tabu. Tím spíše, že tradiční ekologické organizace nechtějí o geoengineeringu ani slyšet. Data o tom, nakolik by podobné zásahy do přírody mohly či nemusely být prospěšné či škodlivé, tak v zásadě chybí.

Existuje rovněž jistá racionální šance, že geoengineering nemusí fungovat. Jeden z návrhů geoengineeringu například spoléhá na zvýšení míry železa v oceánu, jež by stimulovalo růst planktonu a tak v důsledku i vyšší konverzi oxidu uhličitého z atmosféry do těchto drobných organismů – po své smrti by plankton klesl na mořské dno i s oxidem uhličitým. Nebo možná také ne. Je totiž také možné, že po smrti planktonu se naopak většina plynu vrátí do atmosféry. Drahý nápad by tak vyšel vniveč.

Obvykle se však oponenti obávají netušených vedlejších následků, které mohou namísto ochrany přírody způsobit další ekologickou katastrofu. Naše modely klimatu stále nejsou přesné a to indikuje, že vztah mnohých jeho systémů stále nechápeme dostatečně či správně. S tím se zvyšuje i riziko, že geoengineerský projekt může způsobit dlouhodobé škody. Na druhou stranu šance na zvrácení dopadů klimatických změn zní příliš lákavě, než aby nemělo smysl ji studovat. Nasazení podobných projektů je pak už spíše politické než vědecké rozhodnutí.

Teorie chaosu je zkrátka a dobře stále platná – zřejmě nikdy nebudeme schopni promyslet všechny možné eventuality podobných zásahů do ekosystému a nasadit tak geoengineering bez rizik. Prozatím si ještě zdrženlivost můžeme dovolit. Pokud však budou klimatické změny postupovat tak, jak se vědci v nejhorších scénářích obávají, bude mít průměrné zvýšení o 4 °C a víc do konce století (či dříve!) fatální důsledky pro celou planetu, a stále více se tak bude přibližovat moment, kdy s geoengineeringem nebudeme vlastně mít co ztratit. Nápady jako ten z Harvardu pak mohou změny zpomalit, zastavit, či dokonce zvrátit.

Text: Ladislav Loukota