Mezihvězdné cestování se dává do pohybu. Letět by mohli i první živočichové

Od prvního lidského kroku na Měsíci uplynulo již více než 50 let a i aktuální bádání na Marsu je již víceméně rutinou. Není proto divu, že vědce začíná zajímat, co by mohlo přijít dál. A na pořadu dne je podle některých dokonce mezihvězdné cestování. To prozatím zůstává záležitostí sci-fi knih a filmů, avšak reálné plány existují. Profesoři z univerzity v Santa Barbaře Philip Lubin a Joel Rothman dokonce v časopise Acta Astronautica zveřejnili plány, jak dostat k nejbližší hvězdě mimo naši Sluneční soustavu živé tvory.

Raketové palivo nestačí

Ačkoli lidstvo prokázalo, že zvládne prozkoumat i okraj Sluneční soustavy, potíž je v čase, který sondy jako Voyager potřebují k tomu, aby na místo doletěly a sesbíraly potřebná data. Jen v rámci okraje Sluneční soustavy totiž mluvíme o desítkách let, v případě hvězdy za jejím okrajem by to pak byly tisíce let. Lubin samozřejmě vidí problém v současném typu raketového paliva, které nemá šanci vyvinout dostatečnou energii na to, aby plavidlo získalo natolik velkou rychlost, aby k nejbližší či jiné hvězdě doletělo dříve, než budou po smrti i několikeré generace vnoučat dnešních lidí v produktivním věku.

Podle Lubina by k pohánění sond šlo využít světlo pomocí laserových soustav na Zemi nebo na Měsíci. Průzkumné stroje by podle něj mohly dosáhnout až 30 procent rychlosti světla. Nejedná se o zcela původní nápad, s podobným řešením přišel i projekt Breakthrough, v němž by skupina satelitů vypálila na sondu laserový paprsek, který by plavidlo uvedl do extrémně rychlého pohybu. „Zřejmě by šlo o polovodičovou destičku se štítem, který by jí poskytoval ochranu před zářením a prachem během letu mezihvězdným prostředím,“ vysvětluje detailněji Lubin, podle něhož by šla technologie aplikovat i na větší vesmírné lodě a usnadnit tak i cestu na Mars. Tam by podle jeho výpočtů trvalo cestování pouhý měsíc oproti nynějším devíti.

Živí průzkumníci

Pokud už by se jakási mikroskopická testovací loď pokusila vydat na cestu vesmírem, kde by ve vzdálených částech sbírala potřebná data pro další výzkum, podle Rothmana by se do ní mohli vejít i živočichové, jimž se během svojí kariéry dlouhodobě věnuje. Nejedná se však o žádné zvíře, natož člověka. Vzhledem k opravdu malým rozměrům plavidla by v něm museli cestovat titěrní červi, jako háďátko obecné, případně obdobně odolné želvušky, které přežijí extrémní horko i zimu v rozsahu od –272 do +150 stupňů Celsia.

Ostatně háďátka se dostala do kosmu opakovaně, když byli červi zkoumání v raketoplánu i na Mezinárodní vesmírné stanici a jejich odolnost prokazuje i přežití pádu raketoplánu Columbia. Se želvuškami je navíc spojuje kryptobióza, schopnost hibernace, díky níž pozastavují funkce metabolismu a odolají víceméně jakýmkoli podmínkám. „Mohli bychom zkoumat jejich metabolismus, fyziologii, neurologické funkce, reprodukci i stárnutí,“ popisuje Rothman důvody, proč by dávalo smysl malé organismy do vesmíru poslat. Na malé plavidlo by se jich podle Rothmana daly umístit tisíce a získaná data by vědci využili pro zkoumání toho, jaký vliv mají dlouhé cesty kosmem na živé organismy a potenciálně tedy i člověka.

Lubin však jedním dechem dodává, že než k reálnému mezihvězdnému cestování dojde, je klidně možné, že stvoříme vhodnější formy života a dost možná i odolné androidy, kteří by byli pro podobné mise výrazně vhodnější než křehcí lidé. O putování jako ze seriálu Hvězdná brána tak zatím můžeme pouze snít.