Měsíc láká, firmy i státy se předhánějí v plánech na kolonizaci

Ačkoliv je díky Elonu Muskovi a podobným vizionářům v popředí zájmu veřejnosti především Mars, ve skutečnosti je to zejména Měsíc, k němuž je upnut zájem všech agentur. Nejnověji se o Lunu začali prát společnosti jako ULA či Blue Origin, záměr "zůstat" na Měsíci uvedl jménem NASA i americký viceprezident Pence, a ani SpaceX nezůstává paradoxně stranou. Co vše může lunární horečka pro budoucnost kosmonautiky znamenat?

Permanentní kolonie

Nejprve si rekapitulujme vše podstatné, co se odehrálo v průběhu léta – a že toho je! Nejprve na počátku července sdělil Jeff Bezos z Blue Origin, zřejmě největšího konkurenta SpaceX, že jeho společnost plánuje první přistání na Měsíci před rokem 2023. Blue Origin dokončuje suborbitální nosič New Shepard a vyvíjí orbitální nosič New Glenn, který by mohl odstartovat do roku 2020. Poté má přijít vývoj New Armstrong, která má už od názvu za cíl právě Měsíc. Vlastní sondu k Měsíci příští rok vyšle i United Launch Alliance. Následně se v polovině srpna opět připomněla informace ohledně přítomnosti vodního ledu u lunárních pólů (díky indické sondě – o ledu se však vědělo již delší dobu), a také viceprezident Pence na konci srpna sdělil, že Amerika se na Měsíc vrátí s cílem "tu zůstat". Prvním krokem má být vybudování lunární stanice Gateway, na níž může a nemusí spolupracovat i Evropa, Rusko a Čína. Gateway de facto nahradí Mezinárodní vesmírnou stanici – k přistání na povrchu Měsíce sice v současné době NASA nemá vyvíjené lodě, ale například SpaceX by nejspíše po modifikaci svých modulů Crew Dragon přistání mohla zvládnout i nyní. Ačkoliv tak léto 2018 nebylo otevřeně plné bujarých kosmických misí, minimálně v kuloárech měla prohlášení podezřele často jediný styčný bod: Měsíc.

Kdo bude na Měsíci stavět?

Dlouhodobě se lunárními ambicemi netají prakticky žádná kosmická velmoc – v minulosti svůj záměr vybudovat permanentní základnu sdělila Čína i Evropská kosmická agentura. Taková lavina nových deklarací lunárních misí je však přesto novinkou. Zájem všech velikánů kosmonautiky může znamenat dvě věci – buďto se všichni zbláznili, anebo se můžeme během příští generace skutečně těšit na velké věci! První zmíněnou lavinu hysterie nelze rozhodně zcela vyloučit. Nebylo by to poprvé, kdy kosmické velmoci popadne nekritické nadšení v nějaký ideál, který se však později ukáže být kočičím zlatem. Naposledy se něco podobného stalo v 80. letech, kdy prakticky každá větší společnost či agentura vyvíjela vlastní raketoplán. Drtivá většina podobných projektů pak skončila toliko na kreslicím prkně.

Protože křišťálovou kouli nemáme a v případě pesimistického konce bychom nyní mohli článek utnout, předpokládejme spíše druhou možnost – tedy že tentokrát je Měsíc skutečně opět na dosah! Projekce, jakkoliv jsou nedokonalé, mluví například o tom, že flotila nosičů BFR by byla s to do roku 2040 vynést k Měsíci teoreticky až milion lidí (!) a dostatek materiálu k jejich podpoře. Oproti situaci před půl stoletím v éře programu Apollo i oproti počátku 90. let, kdy se státy spojily k vývoji Mezinárodní vesmírné stanice, svědčí pro rentabilitu lunární základny hned několik argumentů. Především je to příchod znovupoužitelných raket – oproti raketoplánům, které mohly létat opakovaně, ale jejich následná údržba byla příliš drahá, slibují automaticky přistávající 1. stupně Falconů 9 a Falconů Heavy (plus v budoucnu snad i BFR a New Glenn) skutečné snížení ceny letu do vesmíru. Uniklé náklady na jediný let v režii SpaceX již prokázaly, že čtyř až pětinásobné snížení ceny letu je momentálně realitou. Pokud se situace fatálně nepokazí (například tím, že by SpaceX přesto nějak dokázala zbankrotovat), nová éra kosmonautiky už vlastně započala. První přistání 1. stupně Falconu 9 v červnu 2016 může být při zpětném pohledu stejně významné jako první krůčky Neila Armstronga po Moři klidu.

Proč Měsíc a ne Mars?

Druhý výrazný argument pro počátek lunární kolonizace je postupující automatizace. 3D tisk cihel z lunární horniny nebo stavební roboty schopné postavit základnu "na klíč" si lidé představují již po desetiletí, ale teprve v posledním desetiletí jsme se je skutečně naučili na Zemi budovat. Nyní, když díky Falconu Heavy (a jeho konkurentům) existuje schopnost vynést na lunární orbitu poměrně levně až 17 tun, rostoucí schopnosti robotiky a strojového učení mají konečně i prostředek, jak by se na Měsíc mohly dostat.

V neposlední řadě existuje stále výraznější politická i ekonomická poptávka po trvalé industriální (a možná i vojenské) přítomnosti na Měsíci. V minulosti se v souvislosti s praktickými důvody pro osidlování Měsíce mluvilo o základnách pro atomové střely (což je nesmysl – střely jsou zbytečně daleko) nebo těžbě hélia 3 (to je ale ve vyšší koncentraci než na Měsíci přítomné v pozemských mořích). Ve skutečnosti dnes působí Měsíc zajímavě jako pouhopouhý vesmírný přístup a místo k expanzi.

Měsíc jako přestupní stanice

Již dlouho se ví, že díky absenci atmosféry i šestinové gravitaci by Měsíc byl ideální místo pro budování nových kosmických lodí pro cesty dále od Země, ale i pro zásobování pozemské orbity novými stanicemi či satelity. Doposud však byla cena samotného letu do vesmíru natolik vysoká, že nemělo smysl se podobnými nápady racionálně zabývat – než by velmoc byla s to kolonizovat Měsíc, vysoká cena za dopravu posádky (a prvotních materiálů) ze Země by ji zruinovala. Snížení ceny letu díky uvedení znovupoužitelných raket má však za následek dvojí efekt: zaprvé, vybudování první základny již nepůsobí tak draze, a za druhé, pokud někdo chce nikoliv jen konkurovat, ale přetáhnout znovupoužitelným nosičům jejich zákazníky, musí nabídnout ještě nižší cenu. Chemické rakety jsou nyní na limitu svých kapacit, takže jediná cesta ke snížení ceny letu do vesmíru v budoucnosti povede nejspíše skrze levnější produkci satelitů, nosičů či lodí. A tu lze v blízkém okolí realizovat jedině mimo Zemi. Revoluce započatá SpaceX tak nutně musí – v horizontu jedné či dvou generací – vést spíše k misím na Měsíc než na Mars. Alespoň pokud po lunární ekonomice bude poptávka. Právě tu ale nový zájem o vesmír částečně spoluvytváří – pokud chce Elon Musk zaplatit vývoj a časté lety BFR, potřebuje pro své rakety mít i drahé mise, které zaplatí někdo jiný, nejpravděpodobněji americká vláda či její spojenci. Nosiče BFR či New Armstrong jsou tedy po ekonomické stránce neoddělitelnou součástí vývoje lunární loděnice v roli jakéhosi sebenaplňujícího se proroctví.

Spíše než budování kolonií, kam odejdou osadníci jako v koloniální minulosti Země, tak Měsíc v první generaci bude místem, na kterém je prestižní “budovat budoucnost”. Namísto vesmírného New Yorku bude Luna spíše Amsterdam, místo, kde s pomocí strojů možná již za dvě generace budou vznikat satelity a plavidla, případně levné vesmírné solární elektrárny, ale které se nejspíše obejde bez skutečných mimozemských měst a rodin. Jakmile tu bude první průmysl, nelze ale vyloučit ani masovější zájem o přesidlování.

Se 7,6 miliardami lidí na Zemi není možné ekonomickou či materiální expanzi udržovat na jediné planetě donekonečna, naše ekonomika je však na expanzi závislá, i pokud tak lunární horečka bude do jisté míry "jenom" bublinou, dříve či později po ní lidstvo bude muset sáhnout. Alespoň pokud lidstvo klimatické změny či atomová válka nedonutí udělat po ose pokroku několik kroků nazpět...

Spisovatel a aeronautický inženýr Andy Weir, kterého možná znáte za jeho knihu Marťan, zjednodušil argument pro lunární kolonizaci před kolonizaci Marsu zřejmě nejlépe – Měsíc je Zemi blíže než Mars, a může tak se Zemí daleko efektivněji provádět obchod či pouhý turismus. "Mnoho lidí by bylo rádo, kdybychom rovnou skončili na Mars, ale Mars je mnohem dále," sdělil Weir pár let nazpět pro Bussiness Insider, "Bylo by to jako kdyby starověcí Britové nejprve kolonizovali Severní Ameriku a až poté Wales." Nelze samozřejmě vyloučit, že i nynější honba k Měsíci dopadne neslavně. Dříve či později však nastat musí, a v roce 2018 jsou vyhlídky pro překování Měsíce v osmý kontinent rozhodně příznivější než kdykoliv dříve.

Text: Ladislav Loukota