Je život nakažlivý? Astronomové tuší odpověď

To, co zní jako námět na vědecko-fantastický film, je skutečně předmětem výzkumu mezinárodního týmu vědců. Ti vycházejí z předpokladu, že přenos života mezi planetami, měsíci a dokonce různými planetárními soustavami je možný, hypotéza má i svůj název – panspermie. Přenašečem života by mělo být prachobyčejné kamení.

A jak se život pomocí kamení přenáší? Docela jednoduše. Na každou planetu čas od času dopadne větší či menší meteorit. Jeho dopad si můžeme představit stejně, jak když kámen dopadne do louže. Voda vystříkne okolo. Jen v tomto případě nevystříkne voda, ale prachové částice a kamenné úlomky. Pokud se něco takového vymrští ze Země, je docela slušná šance, že se do meziplanetárního prostoru dostanou spolu se zemskými úlomky i různé mikroorganismy.

Umělcova představa impaktu velkého tělesa, které ze Země do meziplanetárního prostoru vymrští velké množství materiálu. Zdroj NASA.

Vědecký tým zkoumal konkrétní případ, a to šanci, že se život ze Země nebo Marsu (kde věříme, že minimálně ve formě mikroorganismů existoval) dostal k měsícům obíhajícím okolo Jupitera nebo Saturnu. Prvním krokem k takovému výzkumu je zjištění, kolik materiálu vyvrženého ze Země nebo Marsu se po nějakém impaktu vůbec dostane k oněm měsícům. Vzhledem k tomu, že sluneční soustava je víceméně ‘prázdná’, se většina vyvrženého materiálu dostane na cestu někam do mezihvězdných dálek nebo spadne do Slunce. Roli hraje i rychlost, se kterou se částice vymrští, neboť chceme, aby pozemské nebo marsovské úlomky dosáhly své destinace v rozumném čase (rozumějme třeba dříve, než sluneční soustava zanikne).

Vysledky z výzkumu vypadají poměrně zajímavě, čím déle by pozemský úlomek musel letět, tím větší šanci má, že vletí do Slunce, naopak pokud bude rychlý a nebude v meziplanetárním prostoru trávit moc času, je slušná šance (asi 4 %), že dopadne na Venuši. Nicméně poletí-li úlomek dost dlouho a správným směrem, je šance celých 0,012 %, že doletí k Jupiteru. Otázka, jaká je šance, že při příletu k Jupiteru navíc trefí některý z potenciálně zajímavých měsíců, je pak ještě o něco složitější. V takovém případě se totiž musí započítat složitý vliv grativace několika těles. V takovém případě byla potřebná zvláštní simulace, která ještě snížila už tak nízké šance dopadu pozemského nebo marsovského úlomku na jeden z měsíců obřích plynných planet.

Z matematických simulací vyplývá, že ač malá, šance na dopad pozemských a marsovských úlomků na vzdálená místa Sluneční soustavy existuje. Konkrétně to vypadá tak, že za 3,5 miliardy let, tedy za dobu existence sluneční soustavy, muselo na některý z velkých měsíců plynných planet (Io, Europa, Ganymedes a Kalisto v případě Jupitera, Titan a Enceladus v případě Saturnu) dopadnou mezi 1 a 10 úlomky ze Země nebo Marsu.

To všechno vypadá nadějně, ale pak je tu ještě biologická stránka věci. Mohou mikroorganismy přežít v meziplanetárním prostředí? Jak dlouho? Mohou vůbec přežít v nehostinných podmínkách vzdálených měsíců? Byl na Marsu vůbec takový život, abychom mohli s jeho přenosem počítat? Otázek vyvstává bezpočet, jedno je ale jisté. Pokud na některém ze zmíněných měsíců objevíme život, je pravděpodobnější, že jeho prapůvodní vlastí je Země nebo Mars, než jeho samostatný a nezávislý vývoj.

Jana Poledniková