Vědci pečlivě zkoumají neviditelnost. Možná se stane realitou díky metamateriálům
Plášť neviditelnosti by občas uvítala většina z nás, vždyť kdoví, jak by bez této šikovné pomůcky skončil třeba Harry Potter. Možná vás ale překvapí, že je pomocí vědy skutečně možné částečně dosáhnout neviditelnosti...
V kinech teď můžete vidět hororovou novinku Neviditelný, která navazuje na slavnou tradici děsivého žánru. Původní snímek Neviditelný muž šokoval diváky v roce 1933, a to nejen na svou dobu špičkovými triky, nýbrž i tragickým údělem hlavního hrdiny, jemuž zdánlivá výhoda neviditelnosti činí hlavně potíže. Zajímavé téma bylo v dějinách kinematografie opakovaně využíváno, nyní s poměrně originální variací přichází Leigh Whannell, stojící za populárními značkami jako Saw nebo Insidious. Ale vraťme se zpátky na zem a podívejme se, co má tento námět s prvky hororu i sci-fi společného s realitou.
Metamateriály a neviditelnost
Koncem roku 2017 přišli vědci z izraelské Ben Gurionovy univerzity s nečekaným prohlášením, že se jim podařilo vytvořit technologii připomínající bájný plášť neviditelnosti. Ihned se vrhli do tvorby prototypu, jenž by jejich teoretická východiska přetavil do fantastické (a stejnou měrou i děsivé) reality. Tato metoda stojí na maskovacím zařízení, které dokáže rozptýlit světlo pryč od daného objektu, a tak není možné ho vizuálně detekovat.
Jak řekla doktorka Alina Karabchevsky, vedoucí výzkumu: „Ukázali jsme, že je možné ohnout lom světla kolem objektu, na němž je plášť optického čipu. Světlo s objektem neinteraguje, což znamená, že je objekt v praxi neviditelný.“ Vzhledem k tomu, že výsledkem je neviditelnost pro lidské oko, infračervené senzory a radary takto skrytý objekt odhalit dokážou.
V jádru tohoto objevu jsou takzvané metamateriály – uměle vytvořené látky, které díky speciální struktuře nabývají vlastností, jež žádné přirozeně se vyskytující látky nemají. Těmi se zabýval už koncem 60. let ruský vědec Victor Veselago, na jehož práci výzkumy dalších dekád navazovaly. Nejdále se dostaly britské a americké týmy vědců mezi lety 2006–2008, které představily metamateriály, jež by časem v ideálním případě mohly skutečně odklánět viditelné světlo. To se může dít díky tomu, že vědci postupně stále lépe chápou, jak světlo interaguje s různými předměty – a odtud je jen krůček k tomu, aby s těmito vlastnostmi dokázali manipulovat. Jenže optimismus počátku 21. století byl brzy vystřídán krutou realitou – totiž že uvést tyto teorie do smysluplné praxe je stále nad naše možnosti. Jsme zvědavi, zdali s tím izraelští vědci dokážou něco udělat – podobných nápadů přece jen v posledních letech vzniká celá řada.
Lákavá, či děsivá budoucnost?
Jinou variantu předložili španělští vědci koncem roku 2018. Ti se nespolehli na možnosti externího pláště neviditelnosti a rozhodli se zneviditelnit objekt jaksi zevnitř. Nazvali svůj přístup „plasmonické maskování“, což by v praxi znamenalo, že by do objektu (ať už by se jednalo o člověka či stroj) byly vloženy speciální výplňové látky, jež by společně s povrchem objektu a světlem vytvořily takovou elektrickou reakci, jíž by se z optického hlediska vzájemně vyrušily. Jedná se o velmi složitý mechanismus a těžko říct, nakolik jsou velikášské plány španělského týmů vůbec proveditelné – ovšem představa, že bychom třeba vypili nějakou tekutinu, jež by následně v reakci se světlem zneviditelnila naše kosti a tkáně, zní hodně divoce.
Využitelnost takových technologií je nasnadě. Pravděpodobně by se totiž nejednalo o pomstu bývalé přítelkyni jako v případě zmíněného filmu – hlavním zájemcem by jistě byla armáda. Rozptyl elektromagnetických vln, ochlazování povrchu s cílem zmatení termovize či skrytí stíhaček před radary – to vše jsou témata, jimiž se armáda zabývá, takže je možnost neviditelnosti samozřejmě víc než lákavá. Možná je proto dobře, že se vědcům stále ještě nepodařilo magii neviditelnosti prolomit; zdá se však, že je to jen otázka času. A my si ani netroufáme domýšlet, jak by takový skutečně aplikovatelný objev mohl zahýbat s naším světem – na osobní horor ve stylu filmu Neviditelný bychom pravděpodobně vzpomínali ještě rádi…
Text: MS