Mikroplasty byly poprvé objeveny v lidské krvi. Jak moc jsou pro nás nebezpečné?

Drobné, většinou mikroskopické částečky se do našich těl dostávají stejně jako prach nebo písek, které naše těla opět vyloučí. Proč je to s mikroplasty jinak?

Potenciální nebezpečí spojená s mikroplasty, tedy částečkami, jejichž velikost se může pohybovat téměř od nuly až po 5 milimetrů, trápí odborníky už dvě desetiletí. Po většinu tohoto času zkoumali jejich vliv na mořský život, protože čtvereční kilometr mořského dna už průměrně obsahuje okolo 70 kilogramů mikroplastů. V posledních letech se ale zaměřili i na různá jiná prostředí a nestačí se divit.

Když totiž říkáme, že jsou mikroplasty všude okolo nás, nepřeháníme. Najdeme je ve vodě, vzduchu i půdě, v krevetách na stole luxusních restaurací, v kuchyňské soli, dokonce i v pivu. Leží v kalu na dně Mariánského příkopu, na vrcholku Mount Everestu, zamrzají do ledu na Antarktidě a prší na nás při každé průtrži mračen. A začínají být také součástí našich vlastních těl – máme je minimálně v krvi, plicích a placentě. A nedá se s tím nic dělat – uklidit ani shromáždit je nelze.

Dopad na zdraví je jen otázkou času

Milionová otázka zní: V jak moc velkých problémech kvůli tomu jsme? A jasné odpovědi se možná jen tak nedočkáme, protože k jejímu získání vede pouze obrovské množství vědeckých studií. Je to hlavně kvůli tomu, že se od sebe jednotlivé druhy mikroplastů extrémně liší, ať už materiálem, anebo tvarem.

Výzkumy mikroskopického mořského života už ukázaly, že jsou problematická zejména vlákna. Zooplankton se do nich může zamotat, a pak se mu špatně plave a vznikají deformity – a pokud je pozře, stává se, že mu uvíznou v trávicím traktu, což vede k podvýživě (plast nemá žádnou nutriční hodnotu a blokuje přijímání prospěšné stravy) a špatné reprodukci. Problém mikroskopického hlediska pak putuje nahoru po potravním řetězci a výsledkem by jednoho dne mohl být například i kritický nedostatek ryb v oblastech, které jsou na rybolovu zcela závislé.

V našich tělech mají vlákna tendence uvíznout také, což teoreticky může vyvolat zánět a pak i zhoubné bujení. A to jsme ani nezačali hovořit o nanoplastech, které dokážou proniknout vším – třeba i kůží nebo jinými tkáněmi – a které vědci mohou zkoumat jen velmi obtížně vzhledem k limitům současných mikroskopů. Většina dosavadních výzkumů navíc pracovala jen s kulatými částečkami, takže data jsou skutečně stále velmi omezená. Studie in vitro ale zatím žádné pozitivní nebo nadějné výsledky nepřinesly, ba naopak. Zdá se, že dopady plastů na kterýkoli organismus pozitivní rozhodně nebudou. Například u pokusných myší větší množství miktroplastů způsobilo záněty střev, snížilo počet spermií a navíc se pak myší mláďata rodila s daleko nižší porodní hmotností. A drobné plastové nanočástečky dokážou poškodit i lidské buňky.

Také toxicita jednotlivých plastů může představovat riziko, které bude znovu putovat po potravním řetězci. Krom toho mají některé druhy plastů schopnost na sebe toxické látky vázat a vědci zatím vůbec netuší, zda jejich pozření pro živý organismus znamená riziko otravy, nebo naopak benefit v podobě záchytu toxinů a jejich odplavení z těla trávicím traktem spolu s mikroplasty.

Mikroplasty vznikají rozkladem i běžnou lidskou činností

Podle mnoha odborníků jsou nicméně hodnoty mikroplastů v našem životním prostředí zatím ještě nízké na to, aby přímo ovlivňovaly lidské zdraví. Takhle to ale nezůstane navždy. Plasty se rozkládají jen velmi pomalu a my jich produkujeme stále víc a víc. A pozor, mikroplasty nevznikají jen při rozkladu a rozpadu plastových předmětů. Mikroplastová vlákna se například uvolňují ze syntetického oblečení při každém praní – třeba fleecová mikina jich během jediného vyprání do špinavé vody pustí až milion. Běžné stotisícové město tak vyprodukuje okolo 170 až 441 kilogramů mikrovláken za den. Do řek a moří se z toho dostane množství odpovídající cca 15 tisícům plastových tašek.

Jediné řešení, s nímž vědci přišli, se týká každého z nás. Je totiž potřeba plasty omezit, hledat jejich udržitelnější alternativy a recyklovat je. Protože dál masově produkovat předměty, které člověk využije na pár minut a pak se budou dalších 400 let rozkládat, je vzhledem k tomu, co dnes už o plastech v životním prostředí víme, prostě nesmysl.

Zdroj: Nature.com

Klára Ochmanová

Klára Ochmanová

redaktorka FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom