Ve 21. století zase chrání oblohu nad USA vojenské vzducholodě

Americká vojenská vzducholoď JLENS - Obrázek 1

Když se řekne vzducholoď, mnozí si vybaví průkopnické doby letectví nebo obrovské zepelíny nad zákopy první světové války či katastrofu Hindenburgu. Jenže vzducholodě se vracejí, a to opět jako vojenské stroje.

Na konci minulého roku americká armáda umístila první upoutanou vzducholoď neboli aerostat ve svém výcvikovém prostoru v Aberdeenu severně od Baltimoru. Asi by to nebylo nijak zajímavé, pokud by tento aerostat nenesl přehledový radiolokátor s velkým dosahem, jehož výkonů bude využívat americké velitelství protivzdušné obrany NORAD. Radar pokryje velkou část amerického východního pobřeží včetně hlavního města Washingtonu.

Aerostat nese označení JLENS a je první ze dvou, které se budou nad aberdeenských polygonem vznášet. Za pár týdnů přibude ještě jeden, který ponese další radar, tentokrát zaměřovací a střelecký, který doplní onen přehledový v už vypuštěné vzducholodi. Celý projekt zaplatila americká vláda a oba aerostaty budou v rámci systému NORAD zkušebně sloužit celé tři roky, kdy se prověří jejich schopnosti i výdrž.

Vzducholodě JLENS (což je zkratka pro Joint Land Attack Cruise Missile Defense Elevated Netted Sensor System) budou upoutané k zemi slídit ve výšce 3 km a vzdálené od sebe 4 km, aby se jim nemohla do sebe zaplést kotvicí lana. Jde o nosiče výkonných radarů, které dokážou sledovat a zaměřovat pohyby lodí, pozemních vozidel, letadel, bezpilotních vzdušných prostředků, střel s plochou dráhou letu a dalších objektů. Radary pokrývají celých 360 stupňů kolem aerostatů a dosah mají téměř 550 km. Héliem naplněné vzducholodě je ve vzduchu udrží nepřetržitě 30 dní a udržely by i mnohem déle, ale po každém měsíci budou staženy k zemi, aby se provedla kontrola a běžná údržba.

Hi-tech se zdáním archaičnosti

Aerostaty JLENS sice svým charakterem působí jako z dávné minulosti, nicméně zdání klame. Jsou totiž schopné odvést stejnou práci jako vysoce moderní a sofistikované sledovací a zaměřovací letouny, jako jsou E-3 Sentry (známý AWACS), E-8C JSTARS či námořní E-2D Hawkey, ovšem za nepoměrně nižších nákladů a také s mnohem větší výdrží. Žádný ze soudobých strategických pozorovacích letounů nedokáže vydržet ve vzduchu nepřetržitě celý měsíc, nehledě na cenu paliva a pravidelnou údržbu. Výrobce vzducholodí JLENS firma Raytheon uvádí, že jejich provoz stojí jen 15 až 20 procent nákladů nutných pro letouny. Navíc dvojice aerostatů pokryje svými radary prostor, na který jsou potřeba hned čtyři sledovací letouny s radary velkého dosahu.

Informace získané z radarů vzducholodí může velitelství protivzdušné obrany využít k navedení nejrůznějších zbraní proti nebezpečným cílům. Koncepčně několik století starý letoun lehčí než vzduch se tak stává očima sofistikovaných raketových systémů, jako jsou THAAD, Patriot nebo AEGIS, či poslouží k navedení bojových letounů. Celý komplex JLENS se skládá s více částí. Především to jsou ony dva aerostaty s radary o délce 74 m a váze přes 3 tuny, do kterých se vejde 19 tisíc kubických metrů hélia. Vedle nich do sestavy patří pancéřovaná kotvicí stanice spolu s řídícím a komunikačním centrem napojeným na velení protivzdušné obrany. Zajímavé je, že i když se vzducholodě zdají křehké a zranitelné, není vůbec jednoduché je sestřelit. Hélium není hořlavé, navíc jeho tlak uvnitř obalu je stejný jako ve vnějším okolí, takže přežijí velké množství průstřelů bez toho, aby rychle a nekontrolovatelně ztratily výšku. Při poškození tak pozemní personál bez problémů aerostat stáhne a opraví.

Celý projekt sledovacích aerostatů odstartoval už v roce 1996 z popudu ministerstva obrany. První demonstrační let pak vzducholoď absolvovala v roce 2009 a o dva roky později už se testoval i sledovací radar na ní umístěný. Dlouhodobé úspěšné zkoušky pak vedly k rozhodnutí zařadit aerostaty JLENS na tři roky do ostrého provozu v rámci systému NORAD. Vzducholodi se po dlouhých desítkách let tedy znovu vracejí do řad amerických ozbrojených sil.