USA už se nebojí, že jim Rusko zničí satelity. Mají totiž záložní plán

Válka budoucnosti se nebude vést o ropu, ale o vodu, říká jedno z okřídlených rčení. Je to sice možné, ale mnohem pravdivější je tvrzení, že válka budoucnosti se bude vést ve vesmíru. Organizace spojených národů to sice zakazuje, ale všechny velmoci, které na to mají kapacitu, se na oběžnou dráhu dívají stále ostražitěji. Právě z ní jsou totiž nejzranitelnější.

Celá moderní společnost je založená na elektronické komunikaci – kterou řídí satelity. Díky nim probíhají všechny klíčové procesy světa 21. století – tečou tudy data o obchodech na světových burzách, proudí tudy informace o mezinárodním obchodu, ale údaji ze satelitů se dnes řídí také zemědělské stroje, synchronizuje se přes ně výroba v továrnách a také se skrze ně koordinují armády. Pokud by nějaká velmoc dokázala svému protivníkovi zničit klíčové satelity, získala by nad ním velice rychle zásadní výhodu – a současně by dramaticky ochromila jeho výrobní, průmyslové i informační kapacity.

Bezbranný vesmír

Satelity jsou přitom na oběžné dráze takřka bezbranné, nedisponují obrannými systémy, dají se vyřadit nárazem, elektromagnetickým výbojem a mnoha dalšími způsoby. Není divu, že se na orbitě Země objevují čím dál pokročilejší vojenské stroje, které tam testují pokročilé technologie. Ať už se jedná o americký raketoplán X-32, který se před několika týdny vrátil po dlouhodobém vesmírném pobytu přísně tajné povahy zpět do USA, čínské družice, které testovaly, jak se spojit s jiným tělesem, jež se takovému spojení brání, nebo ruské satelity, o nichž se neví vůbec nic.

Na zničení satelitů však vlastně není třeba ani žádná extra složitá technologie, stačí odpálit v kosmu jadernou zbraň a družice, přestože ty vojenské bývají na rozdíl od těch civilních částečně stíněné proti elektromagnetickému záření, nemají šanci. Najít proti tomu obranu je nesmírně složité, Spojené státy sice pracují na protiraketovém deštníku, ale stále jde o technologii vlastně netestovanou a současně značně nespolehlivou.

Ne ve vesmíru, ale pod mořem

A tak museli američtí inženýři přijít s náhradním řešením. V případě jaderného konfliktu ve vesmíru, anebo kdyby byly americké satelity pod útokem, nahradí klíčové prvky tohoto systému podmořský satelitní systém. Tato záloha by měla být schopná pokrýt většinu potřeb armády, tedy základní informační systém sloužící pro přesun dat klíčových pro vydávání rozkazů a informací pro zámořské složky amerických vojsk.

Hlavní výhodou podmořského satelitního systému je jeho relativní nezničitelnost. Na rozdíl od kosmu se totiž objekty v oceánech mnohem hůře vyhledávají i zaměřují, především proto, že vodními vrstvami jen obtížně proniká radarový signál.

Je prakticky jisté, že Rusko se co nejdříve pokusí proti tomuto americkému triku najít nějakou protizbraň, ale rozhodně to nebude ani snadné ani levné. A rozhodně to bude trvat dostatečně dlouho, než se Spojeným státům podaří otevřít jejich „protiraketový deštník“.

Text: MK