Taranování – zoufalá metoda útoku, která byla součástí bojové taktiky

Taranování na ruský způsob

Mysleli jste, že nárazem bojových strojů útočili jako první japonští kamikadze? Vše to začalo mnohem dříve na moři a některé letecké útoky byly povinné.

Už staří Řekové...

První zmínky o vyhraných bitvách pomocí taranování se objevily již ve starověkém Řecku. Cílem bylo zasáhnout a prorazit trup nepřátelské lodi, aby nabírala vodu a potopila se. S touto technikou se počítalo už při stavbě taranovacích plavidel, které měly na své přídi takzvaný kloun, což byl pod hladinou schovaný mohutný hrot. Později byl tento technický prvek upraven tak, aby se po zásahu odlomil. Zaklesnutí do nepřátelské lodi směřující ke dnu logicky nebylo žádané.

Metoda se po vynálezu střelných zbraní v novověku stala bezpředmětnou. K jejímu znovuzavedení došlo až v 19. století, kdy lodě byly silně pancéřovány a tehdejší děla na ně přestávala stačit. K vrácení klounu do konstrukce lodí došlo až po bitvě u Visu v roce 1866, kdy rakouský admirál Tegetthoff taranováním zvítězil proti výrazně silnějším italským lodím. Kloun na lodích přetrvával až do začátku první světové války. Ta přinesla úplně jiné válečné taktiky, ale taranování ještě zmizet nemělo.

Kloun - kus lodi pro mořské taranování Zdroj: Wikipedia commons

Ruští a němčtí piloti taranovali ve vzduchu dříve než Japonci

Ruští piloti tuto techniku použili už za první světové války a její hlavní rozmach nastal v roce 1941 po vpádu Německa na sovětské území. Rudá armáda neměla proti skvěle vybavenému letectvu Luftwaffe moc velkou šanci. Jejich letouny byly zaostalé a piloti nepříliš sehraní v boji. Proto když jim došla munice či se zaseknul kulomet, tak se alespoň snažili nepřátelské letouny srazit. Nejlepším způsobem, jak provést takový útok bylo přiblížit se k nepříteli s letounem zezadu a vrtulí mu useknout ocasní plochu nebo utrhnout křídlo. Tento popis se stal součástí armádního manuálu pro boj ve vzduchu. Na nebezpečí a možné úmrtí nikdo z pilotů moc nedbal. Stejně tak, jako u japonských kamikadze byla považována smrt tímto způsobem v boji za „dobrou“ smrt. Jsou však zdokumentované případy, kdy piloti tuto srážku přežili. Zmíníme alespoň Borise Kovzana, který taranovací útok provedl dokonce čtyřikrát, letecké taranování zvládaly i ženy – jmenovitě Jekatěrina Zelenkova.

Z historie lodních taranů Zdroj: Wikipedia commons

Hitlerovo "sebevražedné" letectvo

K podobným útokům se později přidala i německá Luftwaffe a to na základě rozkazu Hermanna Göringa z října roku 1943. Ten zněl podobně jako ruský armádní manuál pro boj ve vzduchu, jen s tím rozdílem, že pokud by pilot stíhacího letounu takový útok neprovedl a s nepoškozeným strojem by dorazil na základnu z prohrané bitvy, by byl postaven před vojenský soud. Fanatičnost vrchního velitele Luftwaffe neznala mezí. Ke konci války dokonce vznikl oddíl, který neměl za úkol ze stíhacích Messerschmittů Bf-109G střílet na bombardéry nepřátel, ale srážet se s nimi.

Způsob boje, který v roce 1944 Rudá armáda zavrhla, si tedy osvojili i zoufalí Němci a Japonsko, jež k taranování přistoupilo jako poslední v průběhu druhé světové války a zároveň se stalo nejznámějším. Příběhy leteckých kamikadze jsou ostatně dostatečně známé.

Text: Vít Kosina