Rusko chce modernizovat své dálkové stíhací letouny MiG-31

Studená válka přivedla na nebe dva nejvýkonnější dálkové stíhače historie, a to americký F-14 Tomcat a po něm i ruský MiG-31 (v kódu NATO Foxhound). Zatímco americký stroj odešel už před pár lety do výslužby, kariéra MiG-31 zjevně ještě nespěje ku konci. Přesněji řečeno tomcaty z nebe nezmizely úplně, určitý počet F-14 s jen minimálními vylepšeními oproti sedmdesátým letům, kdy vznikly, stále využívá iránské letectvo. Ruské migy a hrstka iránských tomcatů jsou tedy posledními dálkovými stíhacími letouny, které lze na nebi potkat. K tomu ovšem musíme připočítat ještě zhruba dvě desítky kazachstánských MiG-31.

Migy tu budou ještě na začátku třetí dekády

Zatímco iránské F-14 jsou již beznadějně zastaralé, ruské migy prošly během let modernizacemi. A další bude následovat, jak před časem oznámili představitelé ruského letectva, konstrukční kanceláře MiG a státního výzkumného a zkušebního institutu NIIP. Podle zveřejněných plánů by do roku 2020 mělo být zmodernizováno 60 letadel do podoby nazývané MiG-31BM/BSM, a ta by pak měla ve službě vydržet nejméně do roku 2030.

MiG-31 vznikl jako těžký nadzvukový přepadový stíhací letoun dalekého dosahu, který měl čelit strategickým bombardérům B-52, B-1B a B-2, ale i průzkumným U-2 a SR-71 nebo střelám s plochou dráhou letu. Už jeho tvary prozrazují, že konstrukce „jednatřicítky“ vychází z přepadového stíhacího stroje MiG-25. Požadavek letectva na dálkový stíhací letoun se objevil v roce 1968, kdy se začala hledat náhrada za letouny Tu-128 stejné kategorie. A že padla volba na MiG-25 jako základ nového letounu nebylo náhodou. Tehdy šlo o jeden z nejvýkonnějších stíhacích strojů na světě. Trpěl však několika nedostatky, které měl budoucí MiG-31 odstranit. Především šlo o motory s velmi malou životností, velkou hmotnost a poměrně zastaralou technologii avioniky a radaru.

Z MiGu-25 se zrodila „jednatřicítka“

„Jednatřicítka“ začala v konstrukční kanceláři MiG vznikat v roce 1972 původně jako MiG-25MP. Záhy však letoun od počátku zamýšlený jako dálkový přepadový stíhač dostal označení MiG-31, přičemž v jeho konstrukci se poprvé v rámci sovětského leteckého průmyslu ve větší míře uplatnily speciální hliníkové slitiny a titanové komponenty na úkor oceli. První prototyp se do vzduchu dostal v září 1976, tedy šest let po prvním vzletu prototypu tomcatu, a následovaly čtyři roky zkoušek. První sériové stroje MiG-31 pak sovětské letectvo dostalo na začátku 80. let. Jednou z novinek, které nový mig přinesl, byl radiolokátor s fázovým vychylováním paprsku a pevnou anténou známý jako RP-31 (N007) Zaslon.

MiG-31 tak byl prvním bojovým letounem na světě, který tímto typem radaru disponoval. Technologie pevných radarových antén s elektronickým vychylováním paprsků se stává běžnou teprve v posledních několika letech, MiG-31 tedy v této oblasti předběhl dobu o desítky let. Díky tomuto radaru mohl sledovat naráz několik cílů a také na ně navádět až čtyři střely dalekého dosahu R-33 a R-40TD v jednom okamžiku.

Prozrazen díky špionáži

Jenže díky zpravodajským informacím získaným od ruského konstruktéra a špióna CIA Adolfa Tolkačeva se na západě v polovině 80. let dozvěděli podrobnosti o zbraňových i radarových systémech MiGu-31 i Migu-29. Proto byly urychleny vývojové práce na vylepšené verzi později známé jako MiG-31B. Výroba nových „béček“ však začala až po konci studené války, a to v roce 1990. Část starších strojů byla modernizována a dostala označení MiG-31BS. Výroba i modernizace „jednatřicítek“ běžela přibližně do roku 1994 i přes ekonomické potíže Ruska, protože stroje MiG-31 představovaly pro ruské letectvo naprostou prioritu. Celkem vzniklo více než 500 letadel MiG-31 všech verzí, do dnešních dnů jich však slouží jen zlomek v počtu několika desítek.

Je zajímavé, že už v druhé polovině 80. let u MiGu pracovali i na multifunkční variantě MiG-31M, která měla čistě přepadový stíhač proměnit na stroj schopný útočit i na pozemní cíle přesnou municí, včetně jaderných zbraní. Do začátku 90. let vzniklo několik zkušebních prototypů, ovšem díky ekonomickému kolapsu Ruska po rozpadu SSSR bylo jasné, že se takto pokročilý a také notně drahý letoun do výroby a služby nedostane. Nicméně některé jeho prvky se uplatnily při výrobě typu MiG-31B a modernizacích starších strojů na standard MiG-31BS.

Rýsuje se nová éra

To však nebyl konec „jednatřicítek“ v ruském letectvu. Verze M sice byla zapomenuta, ale v roce 1997 a 1998 vznikl projekt vylepšení existujících letounů do podoby dnes známé jako MiG-31BM/BSM. V roce 1999 se poprvé veřejnosti představil první prototyp nové podoby „jednatřicítky“, nicméně ekonomické poměry v Rusku a stav ruského letectva přinesly další odklady. První vylepšené MiG-31BM tak ruské letectvo získalo až v roce 2008, ty se však liší od původního projektu z roku 1997. Ovšem i tak šlo i jednotky kusů a nic to nevypovídalo o perspektivách MiGu-31 v řadách ruského letectva. Až nyní je tedy jasné, že velení letectva si chce tyto stále výkonné stroje i nadále ponechat a vynaloží během následujících tří let prostředky na vylepšení celkem 60 letounů do konečné podoby BM/BSM (ta prošla od roku 1997 značným vývojem a zamýšlená podoba je poněkud odlišná od původní BM/BSM). V dřívějších letech se objevovala prohlášení až o 130 modernizovaných letounech, ale ta se dnes zdají jako nereálné utopie.

Nové MiG-31BM dostanou především notně vylepšený radiolokátor RP-31AM Zaslon-AM s dosahem až 320 km, který dokáže naráz sledovat 10 cílů a na 6 z nich v jednom okamžiku navádět protiletadlové střely středního i dalekého dosahu. Navíc však proti původním verzím může používat i protizemní a protiradarové řízené střely a naváděné pumy, a to vše do hmotnosti 9 tun. Zajímavé je, že i když bude avionika do značné míry modernizována, v kokpitech migů zůstanou původní analogové letové přístroje, které doplní displeje, jež budou zobrazovat data z radaru, palubních senzorů a také poslouží jako zobrazovače digitálních navigačních údajů a map.

Text: DP