Nejzbytečnější bitva při vylodění v Normandii: Američané neuvěřili Francouzům a stálo je to desítky rangerů

Tajné nacistické základny II (2) – Pointe du Hoc.mp4

Zdolání 35 metrů vysokého útesu s nedostatečným vybavením a pod nepřátelskou palbou vyžadovalo nezměrné odhodlání. Desítky rangerů za to ale zaplatily životem.

Nepřehlédnutelný skalní ostroh Pointe du Hoc, tyčící se nad Lamanšským průlivem, byl nejen ideálním vyhlídkovým místem, ale stal se i důležitou součástí Atlantského valu budovaného Němci. Stovky metrů chodeb a místností z kvalitního betonu během dvou let vytvořily zázemí pro šest ukořistěných francouzských děl ráže 155 mm, která mohla zasáhnout cíle vzdálené až 19,5 kilometru.

Přečtěte si také: Skutečné vylodění v Normandii: Unikátní dobové záběry jsou mrazivější než Zachraňte vojína Ryana

Omaha na dostřel

Na jaře 1944 se v dostřelu děl z Pointe du Hoc na mapách spojeneckých plánovačů objevily kódové názvy Utah a Omaha. Jednalo se o pláže, na nichž se měly 6. června 1944 vylodit americké jednotky. Pevnost Pointe du Hoc, osazená kromě hlavní baterie také protiletadlovými děly a bráněná neznámým počtem vojáků, představovala pro lodě na moři – a hlavně pro americké vyloďovací pláže – smrtící nebezpečí a musela být zničena.

V dubnu 1944 se nad Pointe du Hoc začaly střídat bombardéry, které výběžek zasypávaly těžkými pumami. O intenzitě bombardování ještě dnes svědčí množství zarostlých kráterů, pevnost nicméně odolala. Jeden účinek nálety přesto měly. Němci těžká děla z palebných pozic raději odsunuli a rozptýlili je po planině.

Američané nic netušili, přesněji řečeno odmítali uvěřit zprávám francouzského odboje, že v pevnosti Pointe du Hoc už žádná těžká děla nejsou. Na Den D proto naplánovali útok dvou praporů (2. a 5.) rangerů, jejichž cílem bylo domnělou hrozbu neutralizovat.

Krátké žebříky a děla nikde

Těžko si představit obtížnější úkol. Když se po strastiplné plavbě ráno 6. června 1944 deset vyloďovacích člunů napěchovaných rangery a šest člunů s materiálem včetně 30 metrů dlouhých žebříků vypůjčených od londýnských hasičů blížilo k pobřeží, nic nešlo podle plánu. Němci zahájili na vzdálenost kolem 1500 metrů palbu z minometů a kulometů a potopili jeden člun se žebříky, posádka dalšího pak z obavy před zaplavením raději vybavení naházela do moře. Vlny potopily i jeden člun s vojáky, přičemž až na jednoho všichni utonuli.

Se 40minutovým zpožděním proti původnímu plánu se v 07:10 zbylých 225 rangerů z 2. praporu (polovina původního počtu) konečně dostalo k patě útesu, aby vzápětí zjistili, že žebříky jsou krátké. Druhá vlna rangerů (5. prapor) v počtu více než 500 mužů mezitím kvůli zmatkům v komunikaci přistála přímo na pláži Omaha a do bojů o Pointe du Hoc vůbec nezasáhla.

Trénovaní rangeři se dali do práce. Podařilo se jim pospojovat žebříky a pomocí lan nakonec na útes i s výzbrojí vyšplhat. Němečtí vojáci – šlo o části 352. pěší divize – na šplhající Američany po celou dobu shora stříleli a 15 jich na útesu zabili.

Když ale vojáci dosáhli vrcholu, zjistili, že jsou sami. Němci ustoupili a k údivu rangerů zmizela i těžká děla. Po několik hodin trvajícím pátrání na vrcholu útesu se sice vojákům jim podařilo všech šest děl najít a zneškodnit, sami se ale octli v pasti. Po obou stranách Pointe du Hoc se americké jednotky pod těžkou palbou probíjely z pláží Omaha a Utah, muži na dobytém výběžku se museli spoléhat sami na sebe.

Těžké boje

V následujících dvou dnech vojáci odráželi zuřivé německé protiútoky vedené z druhé linie obrany. Jen několik kilometrů do vnitrozemí zde Němci vybudovali těžkou baterii Maisy a sérii opevnění, jichž se nechtěli jen tak vzdát. O zuřivosti následných bojů na Pointe du Hoc svědčí i to, že z 225 rangerů, kteří ráno 6. června 1944 přistáli pod útesem, jich bylo o dva dny později bojeschopných jen 90. Rangeři měli 77 mrtvých a desítky dalších utrpěly nejrůznější zranění.

Mohlo by vás také zajímat: Vylodění v Normandii byl masakr. Dvacet tisíc obětí jen během Dne D

Když pomineme fakt, že děla na Pointe du Hoc nebyla ve svých postaveních a hodnota pracně dobyté pevnosti v rámci obrany Atlantského valu tak byla mizivá, je dodnes výkon rangerů považován za unikátní. Zdolání 35 metrů vysokého útesu s nedostatečným vybavením a pod nepřátelskou palbou vyžadovalo nezměrné odhodlání a dnešní rangeři si tuto epizodu Dne D pravidelně připomínají.

Zdroj: Gordon A. Harrison: Cross-Channel Attack, Kronika druhé světové války, Praha 2000

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom

Posedlost sluncem

Dokumentární / Cestopisný / Historický / Kulturní a společenský