Nejbizarnější australská válka byla válka s emuy

Emu hnědý od ohroženého druhu ke škůdci

Emu hnědý (Dromaius novaehollandiae) je druh nelétavého ptáka, což v Austrálii není nic zvláštního. Nejde jen o ty velké druhy běžců, jako je emu nebo pštros, ale i o malé kiwi. Zůstaňme u emuů, jejichž samičky 5 - 15 vajec ze kterých se po 8 týdnech líhnou vtipně pruhovaná mláďata. Hejna žijí pospolitě a mohou mít až několik desítek jedinců, přičemž jim vyhovuje velká variabilita ekosystémů. Přizpůsobí se oblastem polopouštním i lesnatým. Má zakrnělá křídla, a při běhu dokáže vyvinout rychlost až 48 km/hod, čehož farmáři využívali k závodů. Jízda na emu byla svého času v Austrálii populární zábavou. Emu získal jako původní australský druh zákonnou ochranu, kterou ovšem ztratil roku 1922 poté, co se ukázalo, že škodí na úrodě pšenice. Je to podobné, jen v obráceném pořadí, jako u nás v případě sysla. Ten byl v padesátých letech huben jako škůdce, aby následně jeho stavy klesly tak brutálním způsobem, že naopak se musela zahájit jeho aktivní ochrana s cílem zachování syslů na našem území.

Válka s emuy

Zpět do Austrálie, kde se emuů vyklubal škůdce, jehož vyhubení si přála široká farmářská veřejnost. Veteráni z 1. světové války se pustili do bojů, zvláště když je motivovala odměna za každý zobák uloveného ptáka.

„Váleční veteráni nemohli získat přístup k munici, kterou potřebovali, a tak vyzvali australskou armádu, aby přijala opatření. Byl to docela směšný nápad - poslat armádu k vyřazení 20 000 nelétavých ptačích obrů - ale jak navrhuje Murray Johnson v Journal of Australian Studies, mohlo to být propagandistické cvičení, které by ukázalo, že vláda dělá něco pro podporu svých bojujících válečných hrdinů,“ píše Bec Crew, australská popularizátorka vědy na blogu webu Scientific American.

Australská armáda byla nakonec skutečně do bojů proti ptákům nasazena. Jako první začala palbou kosit ptáky sedmá těžké baterie královského australského dělostřelectva. Nicméně se ukázalo, že zdaleka nejde o ptáky hloupé, což byla obecně v té době panující představa. Ostatně i u nás se tvrdí, že pštros, příbuzný emuům, strká v nebezpečí hlavu do písku. Kdyby to byla pravda, dali by se snadno zastřelit. Emuové naopak velmi bryskně reagovali na nebezpečí, dokázali vojáky odhalit a ani rychlopalné zbraně (kulomety) neměli proti ptákům moc velkou šanci. Ptáci prostě dokázali utéct.

Emu vyhrávají

Jedna z neúspěšných taktik byla střelba z jedoucích automobilů, což sice na jednu stranu vyrovnávalo lidský handicap týkající se pohybu, ale zásadním způsobem komplikovalo míření. „Dne 8. listopadu bylo oznámeno, že jednotka majora Mereditha použila 2 500 nábojů - dvacet pět procent z celkového přiděleného množství - ke zničení 200 emuů,“ říká Crew na svém blogu. Dotaz jednoho z politiků Nového Jižního Walesu, zdali by se za takovýto úspěch neměly udělovat medaile, byl pravděpodobně ironický, ale odpověď byla zcela logická a vážně míněná. „Pokud by se měly v této válce udělovat medaile, patřily by emuům, neboť dosud každé kolo vyhráli.“

Útoky proti ptákům neskončily, ale následně major Meredith představit skličující statistiku. Na zabití 1 ptáka bylo potřeba 10 kulek. Velmi smutný poměr vezmeme-li v úvahu, že se jednalo o nelétavé, poměrně velké cíle. Emu nejen, že vyhuben nebyl, ale dostal se coby původní druh do erbu Austrálie a dnes odhadovaná populace čítá kolem 700 000 jedinců.