K čemu je česká armáda? Můžeme se na ni spolehnout? Čtěte odpovědi generála Petra Pavla!

Jak moc se může naše armáda spolehnout na pomoc státu a severoatlantické aliance? A jak se my občané můžeme spolehnout na naši armádu? Na tyto otázky odpovídal generál Petr Pavel v pořadu Kupředu do minulosti na ČR Dvojka.

Moderátorka: V roce 2012 jste říkal, že reálně hrozí, že pokud nezvrátíme trend škrtů, armáda bude zajišťovat jen ty nejnutnější úkoly související s ochranou vzdušného prostoru a zahraničních misí. Jsme už na tom lépe?

Petr Pavel: Armáda je na tom o poznání lépe minimálně proto, že trend poklesu byl zastavený. Je slíbený i mírný nárůst. My máme snahu doplnit schopnosti armády a to ve všech atributech (personálu, materiálu, technice, zásobách) tak, abychom byli schopni plnit všechny úkoly, které máme jak ve vztahu k ochraně teritoria, tak ve vztahu k aliančním závazkům.

To v dnešní době nejsme. Jsme schopni soustředit síly do několika úkolů, ale pokud by nastal souběh více úkolů, tak ty schopnosti budou chybět.

V koncepci harmonogramu stanovujeme, jaké druhy schopností by v horizontu 10 let měla armáda mít. Z toho vyplývá, jakou techniku bychom měli nakupovat, jak bude navyšován personál, abychom se – lidově řečeno – neutrhli na investicích a neměli přitom personál, který to bude obsluhovat.

V horizontu deseti let bychom měli mít při souběhu více věcí připraveno dostatek personálu, techniky a zásob, abychom splnili normy, ke kterým jsme se zavázali. Aliance přijde na pomoc jen tehdy, když zajistíme obranu svého teritoria

Moderátorka: Pane generále, a co když ten souběh nastane dříve než za deset let?

Petr Pavel: Pak tady bude problém v tom, abychom stanovili priority, na které hlavní úkoly budeme tu pozornost soustředit. Říkám, že kdyby ten souběh nastal zítra, tak na to nemáme.

Moderátorka: A máme alianci za zády?

Petr Pavel: Jsme členové aliance a ta poskytuje svým členům záruky. Ale je třeba to vnímat i v kontextu našich povinností. Aliance má sice pověstný článek 5, kdy napadení jednoho, rovná se napadení všech, ale je to podmíněno tím, že každý stát musí nejprve zajistit obranu svého teritoria a následně může počítat s pomocí ostatních.

Takže pokud by si nějaký stát vyložil kolektivní obranu tak, že se o obranu svého území nemusíme starat, protože aliance nám přijde na pomoc, tak to tak nebude. Snižováním rozpočtu na armádní výdaje jsme se chovali nezodpovědně k partnerům...

My máme proti hraničním členům výhodu, že jsme uprostřed. Takže jakýkoli problém, který bude k alianci přicházet po zemi, tak se nejprve projeví někde jinde.

Moderátorka: Když tady byl na návštěvě generální tajemník Anders Fogh Rasmussen, tak se zdálo, že nabyl dojmu, že na naši středovou polohu trochu hřešíme.

Petr Pavel: Takový pocit neměl jenom generální tajemník. My jsme se tak vyjadřovali otevřeně. V době, kdy jsme řešili nadzvukové letectvo (prodlužovali jsme kontrakt) v kontextu toho sníženého rozpočtu, zazněl názor, proč bychom měli hlídat vzdušný prostor, když nám ho může hlídat Německo.

A nikoho nezajímalo, jestli je Německo ochotné náš vzdušný prostor hlídat a jestli to náhodou není naprostý výraz nezodpovědnosti. Je zapotřebí do budoucna zdůrazňovat, že členství v alianci je garancí, ale není dáno jen podpisem. Pokud nedojde k oddělení zrna od plev a k angažování muslimských zemí, tak řešení extremismu nezaručí ani milionová pozemská armáda.

Moderátorka: Jaké jsou adekvátní reakce? Vy jste říkal, že letecké údery proti islámskému státu jsou naprosto správné, že ISIS je hrozba.

Petr Pavel: Otázka adekvátní odezvy na akce islámskému státu zaměstnává mnoho analytiků v alianci a i mnoho politiků. Letecké údery sice samy o sobě situaci nevyřeší, ale mají nezastupitelnou roli.

Má-li být ale řešení dlouhodobé, musí přijít zevnitř. Z islámských zemí regionu. To je věc, která bude vyžadovat pestřejší vějíř nástrojů. Není to možné bez toho, že by země regionu zaujaly stejný postup a podílely se na likvidaci extremismu.

Dnešní stav bojovníků islámského státu je do 50 tisíc, což není tak velká síla, která by se i díky alianci nedala zlikvidovat během několika týdnů. Ale to je zjednodušení, protože islámský stát nepředstavuje jen vojenskou hrozbu. Je tam mnoho civilistů, kteří se nemohou stát obětí útoku. Údery musí být vedeny s přesností a musí být i cíleny zejména na ztrátu podpory extremistů.

V rámci islámského světa musí dojít k polarizaci ve smyslu toto je extremismus – to my muslimové nechceme a jsme ochotni pro to něco udělat. A toto jsme my, islámské země, které s tímto nechceme mít nic společného a chceme žít v souladu s ostatními náboženstvími a kulturami.

Celý dvojdílný rozhovor najdete TADY a TADY.