Budoucnost vojenských ponorek může změnit rovnováhu námořních sil

Nový vývoj podmořských dronů připomíná, že ve 21. století mají ponorky šanci na výrazný skok kupředu ve významu, – dokonce by se mohly stát páteří toho, jak oceány navštěvujeme, spravujeme a jak o ně bojujeme.

Inspirace v přírodě

Čínské námořnictvo například ve spolupráci s výzkumníky Beihangské univerzity vyvíjejí podmořské drony podobné rejnokům a olihním. Zpráva serveru IEEE Spectrum tvrdí, že měkký podmořský dron se bude s pomocí reaktivního pohonu na krátký okamžik vynořit. Nejde o ojedinělý nápad. Rovněž Švýcarský federální technologický institut pracuje na podmořském robotovi tentokrát připomínajícím škebli. Koncept počítá s tím, že by tento stroj k pohonu využíval stlačování vody mezi dvěma protichůdnými formami. Na krátkou vzdálenost by tak stroj byl schopný rychlých přesunů. Mašina by neměla primární vojenské užití, našla by však roli třeba při inspekcích podmořských kabelů, ale i ponorek nebo ropných plošin. Koncept podmořských strojů samozřejmě není nic nového. Lze říct, že i stará dobrá torpéda jsou vlastně "robotickým" bezpilotním vehiklem. Podobné drony používají námořnictva již delší dobu k průzkumu, patrolám nebo třeba zlepšení sběru informací. Zdá se však, že dosavadní koncepty takříkajíc sotva kloužou po hladině možné aplikace.

Ponorky nebo podmořské drony?

Nová generace podmořských dronů, zvláště pokud implementuje i nápady ze sféry biotechnologií, může přinést vyšší obratnost, snížit cenu, a rapidně tak zvýšit kapacity podmořských i hladinových pilotovaných plavidel. Budoucí ponorky možná vůbec nebudou potřebovat torpéda, namísto toho vypustí v duchu letadlových lodí roje podmořských dronů, které budou operovat na větší vzdálenost, dovedou spolupracovat ve formaci a mohou vytvořit aktivní i pasivní ofenzivní roje. Po celou dosavadní dobu jsme navíc řešili jenom plovoucí podmořské drony. Nabízí se však i možnost, že dojde na vývoj strojů schopných autonomně operovat na mořském dně. S tím vším však souvisí mise, které budou podobné stroje vykonávat, a k čemu budou sloužit. A v tomto ohledu se vše bude odvíjet od toho, co bude v moři třeba bránit.

Strážce moře

Ačkoliv se u podmořských dronů nabízí srovnání s drony létajícícmi i pozemními, v reálu si od každého z nich půjčují jenom dílčí podobnost. Oproti letounům nelze počítat se snadnou komunikací se stroji. Mořská voda zhoršuje spojení na delší vzdálenosti, drony proto budou muset být spíše autonomní, to však zvyšuje riziko střelby do vlastních řad i náklady na vývoj. Vzdor překotným novým nápadům na pohon a tvar podvodních autonomních strojů se nezdá, že by podmořské "letadlové lodě" byly čímsi, co dorazí v dohledné době.

Na druhou stranu, podmořské drony nemají některé z limitací, které platí pro drony pozemní. Mořské plochy typicky nejsou tak členité jako terén nad hladinou, který komplikuje vzdálené spojení s dosavadními koncepty pozemních vojenských robotů. Oceány ani nejsou tak zalidněné jako městská zástavba. Nebylo by proto zase překvapivé, kdyby vývoj podmořských dronů byl pořád rychlejší než vývoj dronů pozemních.

Pro kontrolu nynějších námořních obchodních tras velmi dobře postačí hladinové lodě. Ponorky mají vlastně poslední půlstoletí krom dílčí role v hladinovém konfliktu především roli jako součást jaderného odstrašování. Aby tak došlo na skutečný rapidní vývoj podmořských dronů, bylo by třeba, aby tyto získaly roli, na kterou nynější technika nedostačuje. Možná, že se ale právě k tomu schyluje ve sféře podmořské těžby vzácných zemin. Nelze úplně čekat, že dojde na kolonizování mořského dna, jako se stalo třeba v devadesátkové sci-fi Strážce moře. Podmořská města jsou daleko šílenější vize než města na Měsíci ze stejných důvodů, proč člověk chodil po Měsíci dříve než po oceánském dně. Posledních několik let však zejména státy východní Asie jako Čína a Japonsko pracují na robotických technologiích těžby minerálů z mořského dna. Těžba zemin na souši se prodražuje, ta nejsnazší dostupná naleziště jsou již vytěžená. Objevuje se dokonce riziko "peak metal", kdy se zvyšující se ceny těžby podepíší na stále menší návratnosti investic do těžby.

Roboti na dně

Na mořském dně jsou ale prakticky všechny podobné depozity stále netknuté! Oceány přitom pokrývají majoritu povrchu Země. Japonci takto před dvěma roky již pokusně vyřešili malou plochu nedaleko od svého pobřeží a získali zde stovky tun vzácných kovů. Těžba probíhá z mateřské civilní lodi, která na dno spouští roboty připomínající dálkově ovládané bagry. Tato technologie je ve vývoji již řadu let u několika soukromých společností, zejména poměrně známé Nautilus Minerals.

Pokud se podmořská těžba stane v příští jedné až dvou generacích čímsi běžná, což samozřejmě není zaručeno, ochrana podobného průmyslu bude vyžadovat i novou paletu zbraní. Dálkově ovládané či autonomní podvodní drony v tom pak můžou hrát významnou roli. Stejně tak budou stávající námořní systémy hrát roli v ochraně hladinových mateřských lodí. Takto hluboko položené formace časem můžou být i mimo dosah hladinového námořnictva. Bude-li význam podmořské těžby růst, časem tak může dokonce majorita vojenského námořnictva být ponorkového charakteru.

Budoucnost podmořského konfliktu - či minimálně odstrašování konfliktu - proto rozhodně stále může být poměrně významná. Nebude však zřejmě mít podobu lidmi osázených ponorek, které budou brázdit oceánské dno. Namísto toho se budou lidmi obývaná plavidla stále držet při hladině, zatímco dno budou namísto nich kolonizovat roboti.

Text: Ladislav Loukota