Bitevní čmelák: ruský AWACS stále létá a dostane nástupce

V současnosti v Rusku několik firem pracuje na novém létajícím středisku řízení a včasného varování, které by mělo přijít do služby v roce 2017 jako Berjev A-100 Premier. Nahradí tak dosud používané stroje Berjev A-50 Šmelj (Čmelák).

„Stovka“ vznikne na základě modernizované verze transportního stroje Il-76, který posloužil i jako platforma pro A-50. Na první pohled tedy nová A-100 bude vypadat jako A-50, ale půjde o zcela novou generaci letounu kategorie AWACS, kterou v Rusku označují jako DRLO. Hlavní změnou bude nový přehledový radiolokátor s anténou v talířovitém pouzdře nad trupem. Jeho skenovací paprsky budou už vychylovány čistě elektronicky, zatímco u A-50 se anténa musí otáčet a radarové paprsky jsou směrovány jejím mechanickým pohybem.

Nicméně zatím si ruské vzdušné síly musejí vystačit s letitými Čmeláky, jak se letounu A-50 i jeho přehledovému radaru přezdívá. V současné době mají ve výzbroji 26 kusů A-50. Jak již bylo řečeno, za základ při jejich stavbě posloužil osvědčený transportní letoun Il-76, od něj se A-50 odlišuje na první pohled zřejmým otočným radomem antény RA-10, která je hlavní součástí celého radarového systému Šmelj. A-50 má za úkol vyhledávat vzdušné, hladinové i pozemní cíle, sledovat celkovou situaci ve svěřené oblasti a předávat informace velitelství i řídit bojovou činnost jednotlivých letounů.

A-50, který v sovětském a ruském letectvu slouží od roku 1984, však není prvním AWACSem vzniklým v Sovětském svazu. Už před ním sloužil ve stejné roli typ Tu-126 s radarovým systémem Liana. Ten však nebyl schopen detekovat nízko letící letouny na pozadí zemského povrchu. A to byl po vietnamské válce problém. Americké letectvo totiž po zkušenostech získaných z bojů ve Vietnamu změnilo taktiku a začalo podnikat útoky nikoliv z velkých výšek, ale nízko nad zemí a při vysokých rychlostech. Radar letounu Tu-126 byl ovšem v takovém případě slepý, takže vyvstala nutnost postavit nové létající středisko řízení a včasného varování.

Dítko studené války

Vývoj začal ještě v roce 1969 a celý projekt byl původně označován jako Iljušin Il-70. Velení letectva požadovalo jako základ již vyráběný stroj, volba tedy padla na transportní Il-76. Vlastně jiné alternativy nebylo, rozměrné komponenty elektronického vybavení a radaru Šmelj by se do jiného tehdejšího sovětského letadla nevešly. Il-76 měl i velký dolet a dostatečnou rychlost, navíc mohl přistávat na nezpevněných polních přistávacích drahách. Jelikož však byla firma Iljušin vytížená jinými projekty, dostala nové DRLO na starost konstrukční kancelář Berjev, po které A-50 nese i své označení. Komplex Šmelj je velmi složité zařízení. Skládá se z vlastního radiolokátoru Šmelj a antény RA-10, systému pro zpracování dat, systému pro zobrazování dat na obrazovkách jednotlivých operátorů, identifikačního systému, systému pro kódování a dekódování, systému pro zaznamenávání dat a datalinku, jehož prostřednictvím jsou získané informace předávány pozemním velitelským stanovištím i lodím a dalším letounům v reálném čase.

Po dlouhých letech vývoje se první prototyp A-50 vznesl do vzduchu v roce 1978, ovšem ještě bez Šmelju. Ten se testoval na jeho předchůdci Tu-126, až o rok později se objevil i na palubě A-50. Prototypy nakonec postavili u Berjeva tři. Testovací lety trvaly až do roku 1985, kdy první sériové kusy dorazily k operačním jednotkám. Výroba pak běžela až do roku 1991, celkem vzniklo 26 letounů A-50, kterým NATO přidělilo kód Mainstay. Už v roce 1984 se začalo pracovat na modernizaci Čmeláků, měli postupně dostat vylepšený radarový systém Šmelj 2 a nové motory. Jenže v 90. letech po pádu SSSR na to nebyly peníze. Vylepšení v mnohem menším rozsahu dostali Čmeláci až v minulém desetiletí a nyní nesou označení A-50M. V současnosti prý probíhají další dílčí modernizace na standard A-50U, takto modifikované letouny by měly vydržet ve službě někdy do roku 2020, než je v dostatečném množství nahradí nové A-100.

Typickým rozpoznávacím prvkem, jak jsme již zmiňovali, je anténa radarového systému Šmelj umístěná v rotujícím talíři na pylonech nad trupem stroje. Má v průměru skoro 11 m a na výšku 2 m. Díky ní můžou operátoři A-50 rozpoznat bombardovací letoun nebo velkou loď vzdálené 650 km, stíhací letoun zaměří až na 300 km, skupinu tanků na 250 km. Současně dokáže celý monitorovací systém A-50 sledovat až 50 cílů a řídit činnost 10 až 12 vlastních bojových letounů. Posádku A-50 tvoří kromě pilotů a palubního personálu deset operátorů systému Šmelj, kteří jsou umístěni spolu s obslužným vybavením a elektronikou v trupu stroje. Ovšem ta má tak velké rozměry, že už se nedostalo na zázemí. Operátorům tak při až čtyřhodinových misích chybějí toalety i odpočinková místnost nebo kuchyňka.

Bez doprovodu ani ránu

V průběhu hlídkových misí A-50 obvykle létají nízkou rychlostí ve výšce 10 tisíc m. Dráha jejich letů mívá tvar osmičky, přičemž poloměr otoček je zpravidla 50 km. Při taktickém hlídkování se v blízkosti A-50 pohybují těžké jednoúčelové přepadové stíhací stroje MiG-31 s velmi výkonnými radary Zaslon, které slouží jako jakési prodloužené ruce Čmeláka. K nim se pak přidávají multifunkční stíhací a útočné stroje řady Su-27. Americké E-3 Sentry se už zúčastnily bezpočtu ostrých bojových operací. Ale i ruské A-50 zažily nasazení při bojových akcích. Například v roce 1991 monitorovaly lety spojeneckých strojů během první války v Iráku, měly tak chránit Ruské území před případnými zbloudilými střelami s plochou dráhou letu. Svou důležitou roli sehrály i při všech válkách v Čečensku.

A-50 by měly nahradit nové A-100, ale již dnes existují jejich předobrazy. Na přelomu tisíciletí si totiž Indie v Rusku objednala moderní podobu Čmeláka označenou jako A-50E/I. Ta dostala nejnovější izraelskou elektroniku včetně radaru EL/M-205 Phalcon, který už disponuje elektronickým vychylováním radarových paprsků. Indie zakoupila tři kusy, další budou možná následovat, díky tomu disponuje lepšími Čmeláky, než má samo Rusko. Alespoň na pár let, než přijde ke slovu zcela nový A-100.

DP