Zabíjení starců a dětí – to jsou metody tradičních společností

"Zabíjení novorozeňat je součástí matčiných výsad a zodpovědností, kterou kulturní normy společenství předepisují pro případ vrozených vad a pro jedno z narozených dvojčat.“ J. Diamond, Svět, který skončil včera.

Úvodní text vyznívá drasticky a pokračování nebude o nic milosrdnější. Leč v evoluci lidských společností, tradičních skupin žijících nomádským nebo polonomádským způsobem, se infanticida (zabíjení novorozenců) a geronticida (zabíjení starých lidí) vyskytuje s železnou pravidelností.

Držitel Pullitzerovy ceny Jared Diamond ve své knize The World Until Yesterday: What Can We Learn from Traditional Societies? (Svět, který skončil včera: Co se můžeme naučit od tradičních společností?), jež se právě dočkala českého překladu, vysvětluje zákoutí života ve společnostech, které pomalu mizí z povrchu naší planety.

Důvodů pro „vraždy“ starců a miminek, které jsou považovány v moderních společnostech za brutální trestný čin, je poměrně dost. „Když matka s dítětem, kterému je méně než dva a půl roku, znovu otěhotní, stává se, že novorozeně zanedbává nebo ho usmrtí, protože ví, že nebude schopna se postarat o něj i o své současné dítě,“ píše J. Diamond. Stejné je to v případě narození dvojčat. Lidé ze society !Kunga považují dítě za právoplatného člena společenství až poté, co dostane jméno. Pokud se toho nedožije, ať už z důvodu záměrného zanedbávání včetně odmítnutí kojení a nečištění od výkalů, nejedná se z jejich pohledu ani o vraždu, ani o zabití. V případě narození dvojčat matka ví, že by nezvládla náročné přesuny s veškerým majetkem a dvěma dětmi a je jen na jejím uvážení, které ze svých čerstvých novorozeňat zabije. U !Kungů se prakticky přeživší dvojčata nevyskytují.

Místo důchodu smrt

Autorovu recenzi na knihu najdete TADY. V případě starých lidí, nositelů vědomostí, jež nasbírali za celý život, je situace složitější. Staří lidé ve společnostech, kde hlavní a často jediný způsob uchovávání znalostí je ústní předávání, patří mezi chodící knihovny. Znají léčivé rostliny i historické události, které jinak reset času vymazává z obecného povědomí. Ví, kam až dosáhnou extrémní přílivové vlny a co všechno se ještě dá pozřít v případě extrémní nouze, neboť takovou situaci během svého života zažili a pamatují si ji. Zabít takového člověka lze přirovnat k vypálení knihovny, nebo, chcete-li mluvit jazykem internetových generací, zformátování harddisku s důležitými historickým daty použitelnými a užitečnými i v současnosti.

Na jednu stranu jde péče o staré lidi do takových extrémů, jakým je předžvýkávání jídla, na druhé straně jsou vypracovány ritualizované systémy poprav. „Když není dost potravy na to, aby se všichni udrželi zdraví nebo alespoň naživu, musí společenství obětovat nejméně cenné nebo nejméně produktivní členy, jinak by bylo ohroženo přežití všech.“

Nejobyčejnější způsob, který bohužel není neznámý ani ze současné euroatlantické společnosti, je ignorování základních potřeb. Nedostatek jídla a nemoci udělají své, stařec se může zatoulat a nikdo se po něm neshání, žije, strádá a umírá ve vlastní špíně a všeobecném „zapomnění“. Tento přístup najdeme leckde, jak u arktických Inuitů, tak severoamerických pouštních Hopijů, znají jej Witotové z tropické Jižní Ameriky a Austrálci od protinožců. V arktických a pouštních ekosystémech, kde je občas extrémní nouze o potravu, jsou starci a stařeny zanecháni svému osudu na místě posledního tábořiště, zatímco se ostatní přesunou. Tak se zbavují starých lidí například Laponci (Sámové) ze severní Skandinávie, Sanové z pouště Kalahari, indiáni Omahové a Kutenaiové ze Severní Ameriky nebo Guayakíové z tropické Jižní Ameriky.

Vražda vlastní babičky? Spíš norma než výjimka

Jinde čeká na příbuzné nelehký úkol. Usmrtit svého dědečka či babičku. Může se jednat o uškrcení nebo pohřbení zaživa, eventuálně probodnutí či zlomení vazu. Jeden indián z kmene Guayakí, jehož úkolem byla likvidace starých žen, antropologům popsal způsob poprav: „Zabíjel jsem své tety [ženy klasifikované jako tety], když se ještě hýbaly (byly naživu). Vždycky jsem na ně celou vahou šlápnul, aby pak umřely. Většinou jsem nečekal, až budou úplně mrtvé, a pohřbil jsem je. Kdyby se ještě hýbaly, zlomil bych jim krk nebo páteř. Nezáleželo mi na starých ženách; sám bych všechny probodl lukem.“

Žijeme ve společnosti, která je na tak vysoké úrovni, že si může dovolit luxus domovů důchodců a vysokého věku dožití. Čtenáře možná napadne prvoplánově darwinistická myšlenka, že zabíjení starců a miminek je jasným důkazem boje přežití nejzdatnějšího. V kontextu tradičních komunit jsou padesátiletí lidé často považováni za velmi staré. To ale neznamená, že by nebyla uznávaná jejich životní zkušenost. Vždyť rada starších je „terminus technicus“ pro ty, kdož byli tak dobří a úspěšní, že se dožili vysokého věku a tudíž „vědí, jak na to“. Je snadné vynášet morální soudy od plného evropského stolu se zajištěným sociálním a zdravotním pojištěním.

Text: Topi Pigula, reprofoto z knihy Svět, který skončil včera