Posvátní roznašeči moru. Krysí chrámy v Indii

Návštěva chrámu Karni Mata v indickém státě Rajasthan je zážitek nadmíru silný. Ať už jste biolog, hinduista nebo „pouhý“ cestovatel a pozorovatel života, budete po jeho návštěvě mít plnou hlavu krys. Nebo potkanů?

Vejdi mezi hlodavce!

Základní podmínkou pro vstup do chrámu v Deshnoku není vstupní poplatek, ale zutí bot. Ty můžete nechat v hlídané šatně, nebo mezi mnoha jinými páry škrpálů u schodů při vstupu do chrámu. Zvolil jsem druhou možnost. Jakmile projdete nádherně zdobenou branou, zatlačí se vám chodidel malé válečky. „To je jen rýže, válí se jí tady všude plno.“ Je lépe věřit, že se vám zespodu na nohy lepí žlutě zbarvená rýžová zrna, než připustit, že šlapete v hlodavčích exkrementech. Nad hlavou mají věřící nataženou kovovou síť bránící přístupu dravců, konkrétně luňáků červených (Milvus milvus), jež by mohli ochlupené „svaté“ ohrozit. Ať si loví jejich nesvaté příbuzné pobíhající mezi deshnockými domy.

Útěk od smrti

Poznáte krysu? Zejména v krysím chrámu mezi tisícovkami malých chlupatých šedých tělíček to vypadá na otázku poněkud stupidní. Jenže jen na první pohled. Schválně, kdo má delší ocas a uši, potkan, nebo krysa? Hinduistické náboženství zná krysu jako jízdní zvíře boha Ganéši, ovšem mytický původ zdejších hlodavců je snad ještě bizarnější. Když se 2. října 1387 ve vesnici Suwap narodilo děvčátko, všichni tušili, že se zrodilo něco neobvyklého. Těhotenství matky bylo totiž podezřele dlouhé – rovných 21 měsíců. Už tento samotný fakt ukazoval na zrození nové bohyně.

Zajímavosti

Krysy

Světlo světa tehdy spatřila Karni Mata, reinkarnace bohyně Durgy, jež během svého více než stopadesátijednoletého života učinila celou řadu zázraků. Jedním z nich byla snaha vymanit z vlivu boha smrti Jama všechny své blízké a příbuzné, což „zařídila“ tak, že zemřelí dál setrvali v jejím krysím těle. Ostatně i v českém folkloru máme pohádky o tom, kterak švec smrtku na verpánek přilepil. Touha po vymanění se z vlivu definitivního konce jde evidentně skrz kultury. Legenda je jedna věc, zoologické určení zdejších zvířat jiná. Jde o krysy, nebo potkany? Průvodce mluvil o krysách, v časopisech včetně těch respektovaných se píše o krysách, ale přesto fyziologie některých zvířat mluví ve prospěch potkanů.

Obklopen hlodavci

Vzduch je podivně zatuchlý a hutný, chlupatá tělíčka se tlačí u plochých nádob s mlékem, kam věřící neustále dolévají další a další várky. V zemi, kde část obyvatel žije pod oficiální hranicí bídy, se coby obětina válí desítky kilogramů rýže a zvířatům jsou podstrkovány rozpůlené kokosové ořechy. Šlápnout na krysu a usmrtit ji se rovná strašnému hříchu, z něhož je možné se vyplatit pouze zlatem. Prý je nutné ho chrámu dodat tolik, kolik zabitý tvor vážil. Podle místních ještě takový případ nenastal, ale přesto je dobré dávat pozor.

Člověk pochází z krysy, tvrdí vědci

Přestože mi hlodavci ani v nejmenším nevadí, vnímám, že něco není v pořádku. Možná to má na svědomí drobná dehydratace, protože můj pitný režim na cestách je, eufemisticky řečeno, nedostatečný, možná jde o vnímání zvláštního puchu všude kolem. Sice v něm chybí onen nasládlý podtón smrti doprovázející rozklad pošlých jedinců, ale příjemný čichový vjem to rozhodně není. Zvířata vykazují známky stresu z přílišného nahromadění jedinců na malé ploše. Okousané uši i ocasy, tu a tam zvíře s vyškrábnutým okem dokazují, že život v přepychu zdaleka není všechno.

Poutníci se snaží uvidět bílou krysu a nebo alespoň pohladit šedého kmeta. Indická matka nastrkává své dítě k jedné z nor tak blízko, že pokud z ní zvíře vyleze, bude mít co dělat, aby se batoleti vyhnulo. Komu přeběhne přes nohu, má se cítit šťastným a vyvoleným. Já cítím, že s mým žaludkem něco není v pořádku a tuším, že za to může atmosféra místa. Albinotického jedince nevidím, evidentně nejsem vyvoleným, nicméně zahlédl jsem kus šedivého kožíšku a už ten samotný fakt by mě měl dostat do stavu štěstí. Nedostal. Na to jsem příliš silně nevěřící. Podle literárních zdrojů se má v chrámovém komplexu hemžit kolem 20 000 zvířat, přičemž přesné číslo nikdo nezná. Znamená to, že denně jich musí hezká řádka zemřít. Přesto tady návštěvník na mrtvolku narazí jen stěží. Jsou okamžitě pečlivě odklízeny.

Obraz a oheň

Chrám je datován do 15. století a jeho popularita i díky internetu neustále stoupá. Postavit jej nechal lokální vládce, mahárádža Ganga Singh. Stavba samotná historicky odkazuje na mughalský stavební sloh, ale finálního dokončení se dočkala až na začátku 20. století. Mramorová vstupní brána evokuje bohatství mahárádžů, což jen podtrhuje Ganga Singhem darované stříbrné sloupoví. I sebevětší chrám musí mít malé místo, které je centrem uctívání. V křesťanských svatostáncích to bývá relikviář s kusem mrtvoly, tady je to 72 centimetrů vysoký obraz. Čas od času se z hlavní svatyně na misce ne nepodobné pánvi vynesou žhnoucí uhlíky, z nichž tu tam probleskují plameny. Okamžitě se vzedme tlačenice, věřící se snaží plamenů dotknout bez ohledu na fakt, že se může jednat o docela bolestivý okamžik.

Zamořeno?

Evropané trpí poněkud zvýšenou averzí vůči krysám a potkanům. Může za to historická zkušenost, v níž tito hlodavci hrají roli klasických potravinových škůdců a roznašečů chorob. Rozhodně nemají snahu si potkana pohladit a občas od nich v chrámu zazní trochu hysterická obava z blech. Z hlediska biologa je jistá opatrnost na místě. Morové rány se přičítaly hříchům lidí a pohybu krys. Těm nakažení morem zásadně nevadilo, ale na nich parazitující blechy roznášely mor mezi lidi, což se ukázalo být fatálním.

Autor: Topi Pigula Od roku 1985 publikoval stovky článků a fotografií v širokém spektru periodik: Koktejl, Inmagazín Hospodářských novin, Mladá fronta, Lidové noviny, Bionoviny. Má na kontě několik vlastních fotografických výstav autorských i spoluautorských u nás i v zahraničí. Zároveň se autorsky podílel na čtyřech knihách (Krkonošská čítanka, Čítanka z Jesenicka, Bioindikace a biomonitoring, Na cestě1). Jedna z teorií o skončení moru v Evropě odkazuje na potkany, kteří „netrpí“ morem tak často a zároveň z „našeho“ kontinentu vytlačili krysy. Jedna z morových epidemií, jež vešla do literatury, proběhla roku 1994 v indickém státě Gujarat. Nemocní byli zastiženi i v sousedním Rajasthanu.

Otázka, zdali zdejší chrám s extrémní koncentrací hlodavců může být biologickou bombou, se tady nesmí ani vyslovit. Pouhopouhá myšlenka na deratizaci zdejšího prostoru je zhruba stejně absurdní, jako výprodej šatiček Pražského Jezulátka na vietnamské tržnici. Naopak mnozí věří, že právě přítomnost chrámu je jistou zárukou bezpečí a stability v regionu. S vírou se zkrátka a dobře nediskutuje...