Apollo 13: Co všechno vám film nepoví o nevydařeném letu na Měsíc?

Jeden z nejvíce strhujících příběhů letů do vesmíru – Apollo 13, ztvárněný ve stejnojmenném filmu o misi na Měsíc, která se pro závadu na lodi proměnila ve strhující boj o holý život. Na rozdíl od jiných historických filmů se snímek Apollo 13 vyznačuje skutečným dokumentárním puncem – nese ostatně nálepku docudrama, čili čehosi na půli cesty mezi hollywoodským velkofilmem a běžným dokumentem. Až na občasné výjimky jsou například všechny dialogy mezi posádkou a řídícím střediskem ze skutečných přepisů vesmírné mise.

Drobné odchylky od reality se dají spočítat na prstech jedné ruky válečného veterána. Existuje ale řada pikanterií, jimž se film pro svou omezenou stopáž musel vyhnout. Snímek odhalí velké nároky na první vesmírné astronauty a konstruktéry.

Film Apollo 13 - pravda a fikce

Drtivá většina odchylek od reality paradoxně patří k těm částem, pro něž je film populární. Sem se řadí i nejslavnější hláška Toma Hankse "Houstone, máme problém." Velitel mise Jim Lovell (ve filmu Tom Hanks) ve skutečnosti exklamoval mnohem gentlemanštější větu "Mám za to, že tu máme problém." Což více odpovídá racionálnímu uvažování, které se od astronautů vyžadovalo. Nereálný je i střet mezi narychlo dosazeným pilotem velitelského modulu Jackem Swigertem (Kevin Bacon), jenž nahradil ustáleného člena posádky, a pilotem přistávajícího modulu Fredem Haisem (Bill Paxton).

Stejně jako situace, kdy posádka i řídící středisko se zatajeným dechem sledují, zdali Swigert dokáže krátce po startu spojit hlavní loď s přistávacím modulem. V reálné stamilionové misi o Swigertových schopnostech nikdo nepochyboval – a i pokud by s manévrem problém měl, jeho roli mohli převzít zbylí členové posádky. Prakticky všechny konflikty mezi posádkou se do filmu přidaly z dramatických důvodů – něco podobného se v reálném týmu astronautů zkrátka nenosilo.

Občas bylo nutné zjednodušit i některé postupy záchrany. Zatímco ve filmu na Zemi setrvávající Ken Mattingly (Gary Sinise) sám o sobě vyřeší problém energetické spotřeby přistání (scéna, kdy leží v simulátoru a počítá ampéry), v reálu byl pouze jedním z řady astronautů a inženýrů, kteří na problému ve dne v noci pracovali.

Podobně scéna z párty, která je ukončena Tomem Hanksem zakrývajícím svým palcem Měsíc, by se takto krátce před startem nemohla uskutečnit, právě z důvodů možné infekce některého člena posádky. Ironií osudu přitom je, že podobné předstartovní scény začaly ve velkém kopírovat další kosmonautické filmy, jež se vyrojily po filmovém úspěchu Apollo 13. Za všechny zmiňme například snímek Mise na Mars režiséra Briana De Palmy.

Překvapivá realita

Naopak pravdivé jsou některé scény, u nichž by divák očekával jejich vznik ve fantazii zručného scenáristy. Sem patří především postava Marilyn Lovellové, manželky velitele mise. Její noční můra z úvodu filmu, v níž je posádka vycucnuta do vesmíru, se jí zdála jen několik týdnů před startem, ač možná pod vlivem tehdejšího filmového trháku z roku 1969 Zajati vesmírem / Marooned (filmu, jenž stál na počátku budoucí vesmírné mise Apollo-Sojuz). Také scéna na první pohled působící jako klišé z každé romantické tragédie – ta, v níž Marilyn ve sprše sklouzne snubní prstem – se skutečně stala, i když Lovellova manželka prsten nakonec našla.

Kdo z nás na to má?

V čem však ani filmové Apollo 13 nemůže být dost realistické, je vykreslení až nadlidského úsilí prvních astronautů. Sám Lovell se jako armádní zkušební pilot mohl dostat do vesmíru již během programu Mercury, prvních amerických misí do vesmíru. Během úzkého výběru však prošel zevrubnou tělesnou prohlídkou, která u něj odhalila mírně zvýšenou úroveň jaterního pigmentu bilirubinu – indikátoru, že tento zcela zdravý člověk, válečný veterán a zároveň i oceňovaný zkušební pilot s de facto vysokoškolským vzděláním, v předcházejících týdnech prodělal mírnou nemoc. I takový detail však stačil na to, aby byl z dalších výběrů okamžitě vyloučen.

Atmosféru drakonického řízení nejlépe ztvárňuje jiný snímek o letech do vesmíru - Správná posádka (The Right Stuff, 1983), jenž však pro vykreslení astronautů zase potlačil klíčovou úlohu vědců a inženýrů NASA.

Co ve filmu už nebylo

V den přistání Apolla 13 si na Zemi dvojice Lovell a Swigert s důstojníky lodi odbyla na palubě letadlové lodi USS Iwo Jima slavnostní večeři. Námořnické jídlo se skládalo z krevetového salátu, hovězích žebírek, kraba a nealkoholického šampaňského. Jak Lovell vzpomíná ve své knize Ztracený Měsíc (později přejmenované na Apollo 13), za normálních okolností by kvalita jídla důvodem k přílišné radosti nebyla - po necelém týdnu stráveném srkáním studených přídělů z tub, kdy sám Lovell zhubl šest kilo, ale šlo o manu z nebes.

Snímek se rovněž vyhnul zevrubnému hledání závady, která hrozila na roky odsunout jakékoliv další lety na Měsíc. Například tragická nehoda raketoplánů Challenger i Columbia odsunula vesmírné lety NASA o několik dalších let. U Apolla byla však prodleva mnohem kratší – méně než rok k letu Apolla 14. Detailním hledáním technické závady se totiž zjistilo, že si Apollo 13 vybralo nepřirozeně velkou dávku smůly. Vlivem chybné komunikace i snahy nepřijít o startovací okno totiž v rozmezí několika let selhaly hned tři úrovně kontroly kvality. Pokud by kterákoliv z nich problém odchytila, Apollo 13 by čekal bezproblémový let a režisér jeho pozdějšího zdramatizování by utržil o dva Oscary méně.

Dlouho osamělý Měsíc

Řada hollywoodských filmů (třeba Den nezávislosti nebo Transformers 3) v našich myslích dělá z místa přistání navždy neměnné panorama. Na Měsíci neřádí pozemské živly, a tak jsou na něm stále beze změn jak šlápoty pozemšťanů, tak i nehybná americká vlajka. Tedy ... až na ten drobný detail, že se přírodní živly nezemského ražení samozřejmě nevyhýbají ani Měsíci.

Nedávné mapování přistávacích míst programu Apollo sice skutečně odhalilo, že jsou moduly, stopy i vlajky na svém místě, avšak dle výpočtů z vlajek silné sluneční záření odstranilo veškerou barvu. Jak tedy naznačil server Cracked, až kolem Měsíce proletí invazní flotila mimozemšťanů, potěšeně najde jen šestici bílých vlajek...

Text: Ladislav Loukota