Zvířecí cestovatelé: kdo je nejlepší a nejvýkonnější?

Představte si bílého ptáka vzdáleně připomínajícího racka, kterak přeletí celou zeměkouli ze severu na jih po trase dlouhé více než 80 000 km. Každoročně kličkuje mezi Grónskem na severu a Antarktidou na jihu, čímž v rámci zvířecích migrací patří mezi absolutní rekordmany. Jací jsou největší zvířecí cestovatelé?

Zvířecí rekordman – rybák dlouhoocasý

Začněme výše zmíněným držitelem zlaté cestovatelské medaile, jímž je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisa). Tento sotva čtyřiceticentimetrový pták s rudým zobákem a černou hlavou se stal sledovaným jedincem. Vlastně nebyl jeden, ale bylo jich rovných jedenáct, kteří během své celosvětové pouti na své noze nesli 1,4 g těžký, tedy vlastně lehký, geolokátor. Právě díky němu vědci mohli monitorovat jeho cestu do nejmenších podrobností. Překvapením nebyla jen obrovská vzdálenost, ale i způsob letu. Při návratu místo toho, aby letěli co nejkratší možnou trasou, rybáci na první pohled nesmyslně kličkují a odchylují se od ideálního směru i o tisíce kilometrů. Jenže druhý podrobnější pohled ukazuje, že moc dobře vědí, co dělají. Daří se jim využívat vzdušných proudů ve svůj prospěch a naopak se úspěšně vyhýbají letu v protivětru. Rybáci žijí až 30 let, což znamená, že během svého života nalétají vzdálenost rovnající se třikrát cestě na Měsíc a zpět.

Buvol a pakůň – ikony migrace

Buvol africký je označován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Kam se na něj hrabe líný lev. Zároveň se migrující stáda buvolů a pakoňů stala jedním ze symbolů Afriky a lákadlem turistických kanceláří. Spouštěcím faktorem buvolích migrací je žízeň, jde tedy o pouť za vodou. Výkyvy počasí v Africe ohrožují miliony zvířat nejen nedostatkem vody k pití, ale i nedostatkem trávy k pasení. Buvol v minulosti obýval téměř celou subsaharskou část černého kontinentu, ale vlivem lidského osidlování, lovu i moru skotu došlo k dramatickému snížení stavů. Přesto v současnosti se při každoroční tzv. velké migraci dává do pohybu 1,5 milionu pakoňů a víc než milion dalších zvířat včetně zeber a gazel.

Staré známé vlaštovky

„Vlaštovky jsou často vyloveny sítěmi z bahna vod, visíce pohromadě na nějaké větévce a podobně, mrtvé v provazech, a přineseny jsouce k ohni, ožijí,“ tvrdil Samuel Papys (1633–1703). Těžko říci, jak na tak očividně nesmyslné tvrzení přišel. Podzimní mizení vlaštovek bylo často vysvětlováno tím, že se ukryjí pod hladinu jezer, aby se na jaře znovu objevily. Toto středověké vysvětlení zřejmě pocházelo z pozorování vlaštovek lovící hmyz nízko nad hladinou. Dnes už víme, že všechny evropské vlaštovky stráví zimu v Africe. Západoevropské populace míří na západ černého kontinentu, středoevropským, tedy i těm „našim“, se líbí na jihu Afriky.

Monarcha stěhovavý

Těžko uvěřit, že něco tak jemného a křehkého, jako jsou motýlí křídla, dokáže svého majitele přenést přes vysoké hory ze středního Mexika do jižní Kanady. Vzdálenost, kterou překonají, přesahuje 3000 km. Spekulovalo se o tom, že během své cesty se motýli řídí geomagnetickým polem země, ale vědecké studie tento tradovaný mýtus vyvrátily. Neuvěřitelně krásná podívaná nastane ve chvíli, kdy se tisíce motýlů usadí na stromy, které jako by rozkvetly červenou barvou jejich křídel. „V roce 1885 se v New Jersey usadilo hejno, které pokrývalo každý dostupný lístek a větévku na ploše asi 320 km dlouhé a přes 5 km široké“, píše John Cloudsley–Thompson v knize Migrace zvířat.

Žraloci a želvy

Podobně jako ptáci migrují vzdušným oceánem a mají své trasy i mořští živočichové. Monitorované putování kožatky velké (Dermochelys coriacea) ukázalo, že tato mohutná mořská želva urazila 20 557 km. Želvy cestují vyklást vejce na pláže, které znají a kam se každoročně vracejí. Vědce zajímaly i migrační trasy žraloků. Vysílačkou označený žralok bílý (Carcharodon carcharias) absolvoval skrz oceán trasu o délce 30 578 km. Důvodů pro žraločí migrace je hned několik. Od potřeby reprodukovat se v konkrétních vodách, což činí žralok hnědý (Carcharhinus plumbeus), přes sezonní nabídku potravy až po změny teploty vod.

A jednu migrační zvláštnost na závěr. Před 310 miliony let migrovali žraloci, podobně jako dnešní lososi, mezi slanou a sladkou vodou. Paryby rodu Bandringa ovšem na rozdíl od lososů mládí trávily v moři, ale později se stěhovaly proti proudu do sladkovodních mokřin. Tak to alespoň naznačují nalezené fosilie. Mláďata jsou nacházena jen v mořských sedimentech, zatímco až třímetroví dospělci výhradně ve sladkovodních usazeninách.

Text Topi Pigula