Znáte rybu, která leze po stromech?

Něco takového se hned tak nevidí. Ryba, která si svými ploutvemi pomáhá na z vody vyčnívající kmen mangrovníku. Ryba, která se nebojí proběhnout se po bahnitém břehu. Lezec obojživelný si libuje v bahně tropických mangrovů. Chytit ho vyžaduje koordinaci ruky, oka a smířením se s tím, že rozhodně nezůstanete čistí. Narazit na něj můžete nejen u pobřeží japonských ostrovů, na Blízkém východě či v deltách afrických řek, ale i v malajském Orientu. Se svou délkou nepřesahující 25 centimetrů nepatří mezi obry, ale na rozdíl od naprosté většiny ryb dokáže prchat po souši. Na ryby má velmi neobvyklý způsob dýchání, do tlamy si nabere vodu a čerpá z ní kyslík. A na souši vám uteče. Ne nadarmo je jeho anglické jméno „mudskipper“, tedy bahnitý skokan. Nedaleko íránského přístavního města Bandar Abbas jich žijí tisíce, stejně tak jako v bahnitých zálivech východoafrického pobřeží. Írán je znám jako oblast pouští a polopouští, takže leckoho by silné populace lezců mohly překvapit. Světový svaz ochrany přírody (IUCN) lezce obojživelného označuje za druh, jemuž nehrozí přímé ohrožení.

V odborném článku Environmental studies on the mudskippers in the intertidal zone of Kuwait bay se o nich doslova mluví jako o obojživelných rybách, což v českém kontextu, kde známe klasické obojživelníky, zní poněkud divně. Ale je tomu tak. Kdyby žili trvale pod vodou, jak by se od „normálních“ ryb čeká, utopí se. „Pro pohyb po souši mají celou řadu fyziologických přizpůsobení. Dokážou své tělo vymrštit až do výšky šedesáti centimetrů, umí dýchat vzdušný kyslík i pod vodou, protože si vzduchovou bublinu sebou nesou v ústech i při ponoření. Dokážou přijímat kyslík skrz kůži a zvládají hloubení nor v bahnitém břehu mangrovů. V nich se jim mnohem lépe daří udržovat termoregulaci těla a zároveň mu slouží jako úkryt před predátory. Jejich prsní ploutve slouží jako berle umožňující chůzi v kluzkém bahně,“ píší autoři zmiňované studie.

Pro fantazii kreslířů, kteří chtěji zachytit „evoluční vylézání ryb na souš“, jsou lezci fantastickými modely. Zatímco oči mají vystrčené směrem nahoru, aby mohli pozorovat nebezpečí skryti pod hladinou, ústa směřují dolů, neboť součástí potravy jsou řasy a rozsivky spásané s povrchu bahna. Životně důležité pro ně je, aby si kůži udržovali neustále vlhkou.

V odborném časopise Journal of Entomology and Zoology Studies vědci označili lezce za biologického indikátora kvality prostředí a sledují jeho šíření v oblastech poškozených válkou v Zálivu. Zvířata jsou vysoce odolná vůči zvýšenému množství amoniaku v prostředí, a dokonce jej dokážou aktivně vylučovat. Stejně tak přežijí drastické změny v množství soli, což je jejich obrovská evoluční výhoda. Mnoho organismů by takovéto podmínky zabily. I tak z tisíců nakladených vajíček jich přežije pouhý zlomek, neboť tvoří vítanou oběť pro pestrou paletu predátorů. Jedince, jimž se podaří dožít se dospělosti, nečeká příliš dlouhý život. Málokdy totiž trvá déle než pět let.

Na lezce se můžete zblízka podívat v kopii amazonského pralesa, která před časem vyrostla v pražské zoo. Jejich dokonalá mrštnost se projeví v okamžiku, kdy jim chovatel rozhodí na hladinu hrst cvrčků. Okamžitě nastane čilé lezčí hemžení. V současné době je známo 34–40 druhů a není vyloučeno, že v budoucnu přibudou ještě další.

Text a foto: Topi Pigula

Lezec obojživelný (Periophthalmus barbarus) si libuje v bahně tropických mangrovů. Obývá pobřeží japonských ostrovů, Brlízkyvýchod i delty afrických řek. Mezi rybami nepatří se svou délkou nepřesahující 25 cm mezi obry, ale na rozdíl od naprosté většiny ryb dokáže prchat po souši. Dýchá tak, že si do tlamy nabere vodu a čerpá z ní kyslík. Ne nadarmo je anglické jméno lezce obojživelného „mudskipper“, tedy bahnitý skokan. Lezci nedaleko íránského přístavního města Bandar Abbas jich žijí tisíce, ostatně Světový svaz ochrany přírody (IUCN) ho označuje jako druh, jemuž nehrozí přímé ohrožení. Chytit je vyžaduje koordinaci ruky, oka a smířením se s tím, že rozhodně nezůstanete čistí. V odborném článku Environmental studies on the mudskippers in the intertidal zone of Kuwait bay se o nich doslova mluví jako o obojživelných rybách, což v českém kontextu, kde známe klasické obojživelníky, zní poněkud divně. Ale je tomu tak. Kdyby lezci žili trvale pod vodou, jak by se od „normálních“ ryb čekalo, utopí se. „Pro pohyb po souši mají celou řadu fyziologickým přizpůsobení. Dokáží své tělo vymrštit až do výšky šedesáti centimetrů, dokáží dýchat vzdušný kyslík i pod vodou, protože si vzduchovou bublinu sebou nesou v ústech i při ponoření. Dokáží přijímat kyslík skrz kůži a umí kopat v bahnitém břehu nory, které jim pomáhají udržovat termoregulaci a zároveň slouží jako úkryt před predátory. Jejich prsní ploutve slouží jako berle umožňující chůzi v kluzkém bahně,“ píší autoři zmiňované studie. Pro fantazii kreslířů, kteří chtěli zachytit „evoluční vylézání ryb na souš“, jsou lezci fantastickými, dodnes žijícími modely. Zatímco oči mají vystrčené směrem nahoru, aby mohli pozorovat nebezpečí skryti pod hladinou, ústa směřují dolů, neboť součástí potravy jsou řasy a rozsivky spásané s povrchu bahna. Životně důležité pro ně je, aby si kůži udržovali neustále vlhkou.

V odborném časopise Journal of Entomology and Zoology Studie vědci označili lezce za biologického indikátora kvality prostředí a sledují jeho šíření v oblastech poškozených válkou v Zálivu. Jsou vysoce odolní vůči zvýšenému množství amoniaku v prostředí a dokonce jej dokáží aktivně vylučovat. Stejně tak přežijí drastické změny v množství soli, což je jejich obrovská evoluční výhoda. Mnoho organismů by takovéto podmínky zabily. Z tisíců nakladených vajíček již přežije zlomek, neboť tvoří vítanou oběť pro pestrou paletu predátorů. Těm co se podaří přežít nečeká příliš dlouhý život. Jejich život málokdy trvá déle než pět let.

Na lezoucí lezce se můžete zblízka podívat v kopii amazonského pralesa, která před časem vyrostla v pražské ZOO. Jak dokonalá mrštnost se projeví v okamžiku, kdy jim chovatel hodí na hladinu hrst cvrčků. Vědecká komunita zdá lezců 34 – 40 druhů a není vyloučeno, je v budoucnu přibudou ještě další.

Text a foto: Topi Pigula