Za vymření mamutů nemůže jen počasí. Teorii se změnou klimatu popírá obří výzkum

Málokterý rozkol v oboru přírodních věd je mezi badateli a odborníky tak vyhrocený jako otázka, co způsobilo vyhynutí mamutů. V říjnu 2021 byla publikována studie, na které pracoval tým Jü-čchenga Wanga z Univerzity v Cambridgi dlouhých deset let a podle níž zmizeli tito obří savci z povrchu naší planety vlivem klimatických změn, nikoliv zásahem člověka. O necelý měsíc později je ale opět všechno jinak a doktor přírodních věd Damien Fordham z Univerzity v Adelaide tvrdí, že druhy jen málokdy vymírají pouze z jedné příčiny. Tudíž by u něj Wangův závěr neuspěl bez námitek.

Damien Fordham vedl tým, který vymírání mamutů srstnatých zkoumal zeširoka a využil k tomu známé údaje o přítomnosti či nepřítomnosti mamutů v jejich původní říši. V časopise Ecology Letters uvádí, že lov mamutů odstartoval jejich úbytek na lokální úrovni jednotlivých lovišť přibližně před 20 000 lety. Extrapolací těchto výsledků se pak Fordhamův tým dostává k závěru, že jde o jeden z hlavních předpokladů vymírání tohoto druhu a že bez vlivu člověka by klimatické změny za posledních 10 000 let nestačily k úplnému konci těchto velkých savců.

90 000 scénářů života i vyhubení

„Náš výzkum ukazuje, že člověk byl rozhodujícím faktorem poklesu populace mamutů srstnatých a měl zásadní podíl na načasování i místě jejich vymírání,“ uvedl Fordham ve svém prohlášení. Vymírání druhů jako v případě ptáka dodo, které těsně následuje po příchodu člověka, je poměrně snadné rozklíčovat. Stejně tak u zvířat, která vyhynula dříve, než se objevily známky lidského osídlení, lze najít jiný faktor. Obvykle to jsou právě klimatické změny. Jenže v případě mamutů, které mohl významně ovlivnit člověk stejně jako globální i lokální změny klimatu, bylo podle Fordhama nutné jít mnohem hlouběji. Prozkoumáno tedy bylo podle studie na 90 000 možných scénářů života i vymírání mamutů, než vědci došli k výše uvedenému výsledku.

Jak navíc Fordham uvedl, teorii o zásahu člověka do životního cyklu těchto savců nahrává i skutečnost, že neexistuje žádná mamutí fosilie, na níž by nebyly patrné známky zásahu člověka. Čímž dochází jen k potvrzení teze Fordhamova kolegy Davida Noguése-Brava z Kodaňské univerzity, který rovněž tvrdí, že vymírání druhů je obvykle výsledkem komplexních interakcí mezi ohrožujícími procesy, nikoliv působením jediného z nich. Dalším z indikátorů nerovnoměrného vymírání mají být i stopy, že mamuti přežili na různých místech déle, než se původně předpokládalo. Ačkoliv poslední známí mamuti vyhynuli před 4 000 lety, týkalo se to jen Wrangelova ostrova.

Předpokládalo se totiž, že kontinentální mamuti vyhynuli ještě o 4 000 let dříve. Jenže Fordhamovo modelování naznačuje, že mamuti měli přežít v některých málo prozkoumaných sibiřských oblastech stejně dlouho jako na Wrangelově ostrově. Když tým dospěl k tomuto závěru, chyběly mu terénní důkazy, které by jej podpořily. Minulý měsíc publikovaná práce, která sice dospěla ke zcela odlišným závěrům v případě vymírání mamutů, však paradoxně poskytla důkazy DNA o přetrvávání mamutů právě na takových místech, jež Fordhamova studie předpověděla.