Proč je v Alpách krvavý sníh? A najdeme ho i v Krkonoších?

Nejen v Alpách

Turisté, zejména běžkaři, mají šanci vidět ve vyšších horských polohách zajímavý úkaz. Tam, kde by se měla vyskytovat běloskvoucí sněhová pokrývka, se vyskytují rudé fleky jako z hororu. Krev a okolo žádné stopy. Jenže hororová zápletka má biologické vysvětlení, o kterém si povíme níže. Kde všude je možné rudý sníh vidět? Turisté v Krkonoších ho mohou zahlédnout většinou jen na velkou dálku, protože se vyskytuje většinou v nepřístupných lavinových drahách. Nejde tak ani o nepřístupnost fyzickou, zdatní odvážlivci by se tam bezesporu dostali, ostatně místa navštěvují pracovníci Správy KRNAP, ale o nepřístupnost danou vyhláškami a ochrannými zónami národního parku. Větší šanci mají návštěvníci Alp, kde se červený sníh těší většímu výskytu. Bez šance nejsou ani návštěvníci polárních či vysoko položených oblastí Arktidy, Grónska, polární oblasti obou pólů a prakticky veškerých hor s trvalou sněhovou pokrývkou.

Prvozrnko sněhové

Časopis Vesmír už před 147 lety zmiňovali červený sníh. „Malá špetka tohoto sněhu, lépe té hrůzné krve pod drobnohledem pozorovaná, přemění se nám v rozkošný hrozen posetý krásně červenými zrny, až milo se podívat.“ Už tehdy spekulovali, že ono prvozrnko je mikroskopická řasa žabincová, rostlina patřící rozhodně mezi nejjednodušší. Autor tehdejšího příspěvku měl pravdu, vskutku jde o tzv. sněžné řasy, zejména rodu Chloromonas, Chlainomonas, Chlamydomonas. Laikovi zní tyto názvy takřka identicky, algolog, tedy odborník zaměřený na studium řas, ale rozdíly jasně identifikuje. Červenou barvu má na svědomí astaxantin, látka ze skupiny karotenoidů. Příbuzné karotenoidy dávají například červené zbarvení mrkvi – slovo karotka v tomto případě není náhodné. Velmi zjednodušeně řečeno: karotenoidy jsou rostlinná barviva mající na svědomí červenou barvu. Sněžné řasy astaxantin kumulují v poměrně velkém množství. Důvodem je ochrana buňky před vysokými dávkami UV záření, které, jak každý lyžař ví, je na horák mnohem intenzivnější než v nížinách. Ovšem ve hře je ještě jeden ekologický faktor. Čím větší a tmavší flek na sněhu je, tím rychleji dochází okolo něj k tání – snižuje se totiž albedo (z latinského albus – bílý), tedy odrazivost. A tání, tedy lépe řečeno tavnou vodu, potřebují řasy k životu. Voda v pevném stavu ve formě sněhu pro růst a pohyb řas nemá až takový význam.

Dávné záznamy a stále víme málo

Rudě zbarvený sníh nemohl uniknout pozornosti. Zmiňuje ho už John Ross (1777–1856), polární výzkumník a námořní důstojník britského námořnictva, kde úkaz zaznamenal na grónském pobřeží. V Jižní Americe, konkrétně v Andách, ho zaznamenal a neopomněl zmínit i Charles Darwin. Časopis Vesmír cituje z jeho deníku. „Výskyt této tajnosnubné rostliny v oblastech věčného sněhu je dosti zvláštní jev.“ Chlamydomonas nivalis, jak se řasa odborně jmenuje, má dokonce své wikipedické heslo s poněkud zvláštním názvem watermelon snow, tedy melounový sníh. Jednak jde o barvu, klasický vodní meloun (Citrullus lanatus) je sice červený, ale lidé vnímaví na pachy mohou cítit z řas vůni melounů. Přestože jsou sněžné řasy známé několik století, vědci stále přesně neznají ekologické požadavky řasy pro ideální růst. To v praxi znamená, že se zatím nepodařilo laboratorní pěstování Text: Topi Pigula