Přežijí Galapágy 21. století? Kdy zanikne ráj draků a obřích želv?

Ekvádorské souostroví Galapágy se objevilo ve vodách Tichého oceánu před pěti a půl miliony let. Biolog Charles Darwin zde v roce 1835 strávil šest týdnů a podle všeho právě pozorování zdejších druhů pěnkav ho přivedlo k formulaci teorie o evoluci živočišných druhů.

Národní přírodní park Galapážské ostrovy byl vyhlášen už v roce 1934. O čtyřiačtyřicet let později byl zapsán na seznam UNESCO a dodnes patří k nejúchvatnějším rezervacím světa. Devatenáct velkých a stovka menších ostrovů sopečného původu se rozkládá asi tisíc kilometrů od západního pobřeží Ekvádoru v rovníkové oblasti Tichého oceánu. Stáří ostrovů, vzniklých činností podmořských sopek, se odhaduje na pět a půl milionu let. Podle současných měření se od Jižní Ameriky vzdalují o sedm centimetrů ročně, stejně jako tektonická deska, na níž vznikly.

Vulkanicky a seismicky nejaktivnější je západní část souostroví, které má černou barvu díky čedičové hornině, jež z kráterů vyvřela na mořské dno a vrstvila se tak dlouho, až se z ní vytvořily sopečné ostrovy. Největší z vulkánů je zároveň nejvyšší vrchol souostroví. Leží na největším ostrově Isabela přímo na rovníku a tyčí se do výšky 1 646 metrů nad mořem. Dlouhá pobřežní skaliska jsou jen minimálně obroušena erozí, pod několika málo prudkými útesy se činností příboje vytvořily menší písčité pláže, jejichž zrnka jsou tvořena úlomky korálů, lastur a lávové horniny. Galapágy jsou zajímavé nejen pro biology, ale užijí si tu i geologové, kteří zde studují kráterová jezera, fumaroly, sirná pole, pemzy, tufy a další útvary.

Dokumentární seriál Galapágy můžete sledovat na Prima ZOOM ve středu 29. května a 5. června vždy ve 20.00

Darwinovy endemity

Endemitem označujeme organismus, který se vyskytuje v jediné geograficky omezené oblasti na světě a nikde jinde. Galapážské ostrovy se svou izolací od kontinentu staly dokonalou líhní endemitů, které se zde vyvinuly v průběhu milionů let. Všichni plazi (až na dva druhy karet) a polovina ptačích druhů žijí jen tady a nikde jinde.

Charles Darwin sem přicestoval v roce 1835 na šest týdnů a právě pozorování zdejších třinácti druhů pěnkav ho přivedlo k formulaci teorie o evoluci živočišných druhů. Všechny galapážské pěnkavy jsou endemickými druhy, a ačkoli jejich společný předek kolonizoval ostrovy, jednotlivé druhy se dnes od sebe liší stavbou zobáku a těla podle toho, jak se specializovaly na jednotlivé zdroje potravy.

Želví ostrovy

Biologové dobře vědí, proč ostrovy dostaly název Galápagos. Galápago znamená želva a v tomto rovníkovém národním parku žije největší suchozemský zástupce plaza s krunýřem. Želva sloní (Chelonoidis nigra) je galapážský endemit, jenž se zde vyskytuje ve třinácti poddruzích. Býložraví obři jsou kriticky ohrožený druh, přestože žijí déle než sto let a vejce mohou snášet každý rok. Když se zrovna dvě stě kilogramů vážící obři nepasou na šťavnaté vegetaci, válejí se v bahně nebo vyhřívají na černém podloží.

Samci jsou při páření velmi agresivní. Jakmile poznají samici schopnou kopulace, kousáním ji donutí přestat se hýbat. Pak se na ni jedinec měřící na výšku až 1,2 metru vyšplhá a dojde ke kopulaci. Oplozená samice vyhrabe v zemi jámu a snáší do ní vejce. Od roku 1965 se výzkumná Charles Darwin Research Station snaží želvy sloní a její poddruhy repatriovat do původních biotopů. Za padesát let své činnosti do přírody vypustila už více než tisíc jedinců. Obří suchozemské želvy potkají návštěvníci v mnoha světových zoo, k vidění jsou třeba i v Praze.

Jediný tučňák severní polokoule

Víte, že souostroví je tvořeno mladými sopkami, soustředěnými kolem rovníku, na jejichž úpatí po miliony let stejně jako v jiných částech planety probíhala evoluce, izolace masami vod však zajistila, že se tu dodnes dochoval živoucí dokument vývoje druhů vlivem přírodních podmínek? Staly se tak dokonalým modelem pro teorii o evoluční variabilitě živočišných druhů. O tučňácích se často mluví jako o nelétavých ptácích jižní polokoule, ale není to tak docela pravda. Žádný tučňák sice není schopen letu, neboť se jim křídla proměnila ve vesla, ale existuje jeden druh tučňáka žijící i na severní polokouli. Je jím právě tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus). Obývá souostroví ležící na rovníku a některé kolonie pobývají na sever od přímky dělící planetu na dvě polokoule.

Největší kolonie tvořící pětadevadesát procent z celkové populace tohoto druhu obývá ostrov Isabela, jenž v polovině protíná rovník. Příbuzný známého tučňáka Humboldtova patří k nejmenším druhům. Vědcům připadal výskyt tučňáků v tropické oblasti naprosto fantastický. Většina těchto ptáků totiž obývá chladné vody poblíž Antarktidy, které jim poskytují dostatek potravy. Záhadu jejich existence v podmínkách rovníkové oblasti vysvětlují studené mořské proudy, hlavně Humboldtův. Přinášejí nejen chladnější vodu, ale také dostatek potravy.

Býložraví draci

Při bližším zkoumání leguána mořského (Amblyrhynchus cristatus) napadá člověka, že tak nějak mohl vypadat vzor pro pohádkového draka. Galapážští plazové však nechrlí oheň a nejsou nebezpeční. Měří sice úctyhodný metr a dvacet centimetrů a váží deset kilogramů, ale jsou to výlučně býložravci. Jsou vázáni na vodní prostředí – což je u leguánů výjimečné –, ve vodách oceánu nacházejí potravu. Při odlivu spásají do dopoledních hodin mořské řasy. Pak se sluní nebo odpočívají ve stínu skal. Dokázali se přizpůsobit životu ve slané mořské vodě. Mají speciální žlázu, která je schopna vylučovat sůl. Samci ji občas používají jako varovný či obranný manévr. Ačkoli se na jednom místě vyskytují stovky jedinců, nesourodá skupina má vnitřní hierarchii. Uprostřed kruhu o průměru dvaceti metrů sedí samec a kolem něho harém asi deseti družek.

Obří nelétaví kormoráni

Když se zeptáte českého rybáře, jak létá kormorán, zřejmě odpoví, že dobře. Obávaný predátor sladkovodních ryb má na Galapágách obřího příbuzného, který však ztratil schopnost létat. Křídla i prsní svaly kormoránovi galapážskému zakrněly a ve skupině létavých druhů ptáků je tak jediný zástupce neschopný letu. Navíc je druh Phalacrocorax harrisi největší. Na výšku měří až metr a samci váží i osm kilogramů. Komicky vypadají v poměru k tomuto rozměrnému tělu zakrnělá a jakoby roztřepená křídla. Na rozdíl od tučňáků je nepoužívají k pohybu pod hladinou, když se potápějí za rybami a měkkýši. Plavání jim umožňují nohy opatřené blánami. Při blízkém kontaktu, jemuž se nebrání, neboť životem v izolaci na ostrovech zcela přišli o plachost, je na kormoránech galapážských nápadná jasně modrá duhovka.

Stejně modře zbarvené nohy mají jiní obyvatelé ostrovů – terejové modronozí, ti však nepatří mezi endemity jako galapážští kormoráni. Větší nebezpečí než člověk představuje pro kormorány klimatický jev El Niño, tedy oslabení studeného Humboldtova proudu, který na Galapágy přivádí ryby a další potravu.

Připravil Martin Hýbner pro časopis Svět zajímavostí a TV dokumentů:

Tv Star Plus, červen 2013, Foto: