Ochočíme si žraloky? Už funguji jako mobilní klimatické stanice

Trojúhelníková ploutev prořezávající hladinu je filmařské klišé, kýč, který ale vždycky jistojistě zabere. Od dob Čelistí vidíme ve žralokovi možného útočníka bez ohledu na to, že zranění od těchto paryb je ve skutečnosti pomálu.

Jejich obratnost, dlouhověkost a výskyt v mnoha koutech světového oceánu zaujal vědce natolik, že se začali zaobírat myšlenkou lidsko-žraločí spolupráce. Pravda, žraloci o ni asi moc nestojí, ale svým životním rytmem mohou posunout naše znalosti nejen ve vědách biologických, ale i v současnosti tolik diskutovaných otázkách globálních klimatických změn. Prvním krokem byl společný výzkum vědců z Hawai´i Institute of Marine Biology a University of Florida, který ukázal fascinující vzdálenosti, jež uplavaly některé samice žraloka tygřího (Galeocerdo cuvier).

Největší tulačka měla „v ploutvích“ neuvěřitelných 2500 km pacifickými vodami. Pokud by se jejich pravidelné dlouhé pouti využilo, mohly by cestou sbírat cenná data týkající se salinity vody či její teploty. „Údržba zařízení monitorující podmínky v oceánu, je drahá,“ říká mořský biolog Kim Holland z University of Hawaii v Manoa. Naráží na síť bójí v tropickém Pacifiku, která v současné době pracuje kvůli rozpočtovým problémům se sníženou kapacitou. „Použití žraloků jako oceánských inspektorů může poskytnout nový zdroj dat pro vědce zabývající se simulací klimatu a klimatických změn. Takovéto využití žraloků dává smysl," řekl Kim Holland, který má díky svým výzkumům s podobnými projekty dlouhodobé zkušenosti.

Kdo ví, třeba žraloci tygří, jejichž samice jsou přebornice v dálkovém plavání a mají své oblíbené migrační trasy, se stanou plovoucími klimatickými stanicemi. Není vyloučeno, že rybáři i plavčíci hlídající pláže budou poučeni o nutnosti opatrného zacházení se žralokem, jehož hřbetní trojúhelníkovou ploutev bude „zdobit“ malá monitorovací stanice. Image tohoto tvora se může pomalu měnit z „nebezpečného“ protivníka, v užitečného pomocníka.

Text: Topi Pigula