Oceány jsou plné 20metrových mega-krakatic, tvrdí nová vědecká studie

Krakatice loví

Naše oceány, zdá se, nejsou prozkoumány zdaleka tak dobře, jak si vědci myslí…

Biologové prozkoumali doposud asi 130 druhů velkých hlavonožců. Ty největší krakatice a kalmaři mohou měřit až neuvěřitelných 13 metrů. Jenže nová studie publikovaná teď v odborném časopise LiveScience tvrdí, že v oceánech musí žít i mnohem větší kousky – velké jako autobus…

Autor kontroverzní práce je mořský biolog J. Paxton, ekolog a statistik v jedné osobě. Tento vědec, který pracuje na University of St. Andrews, použil pro svůj výzkum statistické metody. Jeho výzkum se od předchozích podobných prací zásadně liší: až doposud se vědci zaměřovali především na porovnávání velikosti nalezených chapadel a jejich otisků na tělech vorvaňů – jiná data totiž v podstatě o krakaticích a kalmarech nemáme; žijí tak hluboko, že se s nimi lidští výzkumníci reálně prostě nesetkávají. Nová studie ale pracuje s údaji o velikosti zobáků…

Hlavonožci jsou totiž vybavení zobanem, který je svým vzhledem velmi podobný tomu papouščímu. Také tyto zobáky bývají nacházeny ve vnitřnostech vorvaňů. Z jejich rozměrů se dá extrapolovat i celková délka těla krakatice; chapadla a další měkké části se rozpadají a natahují, jejich měření je tedy značně nespolehlivé.

Podle Paxtona jsou jeho data přesvědčivá: řada úlomků zobáků naznačuje, že desetimetrových a zřejmě i dvacetimetrových krakatic může být v oceánech značné množství. Doposud jsme se s takovými obry nesetkali, tedy pokud budeme ignorovat svědectví středověkých rybářů a velrybářů 19. století. Na videu poprvé největší z krakatic, majestátní Architeuthis dux, nafilmovali Japonci až roku 2004 – tento exemplář měřil sedm metrů. Z ostatků mrtvých kratatic nacházených na břehu se dá celková velikost odhadovat jen těžko, právě proto, že po smrti ochabují svaly, a jelikož je tělo hlavonožců bez kostí, prostě se roztáhne a působí pak jako mnohem větší.