Nejkrutější v přírodě: Smrt se skrývá pod kůží píďalky

Parazité si se svým hostitelem dokáží pohrát někdy velmi krutě. Mění mu chování, dokonce mu „nechají zajít chuť“ na sexuální hrátky. Dokáží ho oslepit, změnit pohlaví, dohnat sebevraždě utopením...

U lumčíků, hmyzu vzdáleně připomínajícího okřídlené mravence (patři spolu do jedné čeledi blanokřídlých), si evoluce s vývojem druhu drsně vyhrála. Larvy lumčíků se z vajíček líhnou uprostřed živého těla a napadenému organismu nezbývá, než se nechal sežrat zevnitř. Samička lumčíka druhu Dacnusa sibirica bez zaváhání zaboří kladélko do měkké kůže larev vrtalek a do těla jim naklade 60 až 80 vajíček.

Zahradníka přítomnost lumčíků rozhodně potěší, protože vrtalky patří mezi nepříjemné škůdce a proto je Dacnusa sibirica záměrně vysazován jako biologický bojovník na válečném poli ochrany zeleniny. Podobně je na tom lumčík žlutonohý (Apanteles glomeratus), jenž klade své potomstvo třeba do těl housenek běláska zelného a ovocného. K dokonalosti dotáhli manipulaci se svým hostitelem jihoameričtí lumčíci rodu Glyptapanteles, kteří využívají píďalku Thyrinteina leucocerae i poté, co opustí její proděravělé tělo.

Začátek jihoamerického dramatu je obdobný, jako v případě housenek bělásků na české zahrádce. Nakladení vajíček do nebohého těla, vývoj larev živících se tělními tekutinami a tkáněmi žijící housenky a následné prohryzání kůže a opuštění těla. Další fáze vývoje – zakuklení – už probíhá volně v přírodě. Jenže úloha téměř mrtvé housenky nekončí. „Housenka se stále ještě drží při životě a zachytí se na vegetaci v těsné blízkosti zakuklených larev lumčíka. Zůstává na jednom místě a nepřijímá potravu. Setrvává s tělem vztyčeným nad hroznem lumčích kukel.

Takto stojí na stráži, dokud se z kukel nevyklubou dospělí lumčíci. Pak teprve housenka umírá. K čemu slouží tato podivná stráž? To se ukáže ve chvíli, kdy se ke kuklám lumčíka přiblíží nějaký hmyzí predátor, například dravá ploštice. V tom okamžiku housenka procitne a na predátora zaútočí. Zasazuje mu údery hlavou a napadá jej tak dlouho, dokud ho nezažene nebo neshodí z větvičky na zem,“ píše Jaroslav Petr na popularizačním serveru osel.cz Jak to vypadá v reálu se můžete podívat na tomto videu. Teprve pak její úloha i život definitivně končí.

Titulek tvrdí, že smrt se skrývá po kůží. V případě vrtalek či housenek mnoha druhů motýlů tomu tak bezesporu je. Ovšem podívejme se na to z druhé strany. Hostitelský jedinec zemře, ale z těla mu vyleze stádium nového života, nakrmené a napojené tělem umírajícího nebožáka. Až našince napadá hříšné přirovnání o pojídání Kristova těla, pití jeho krve a neuvěřitelné zmrtvýchvstání. Příroda Krista nezná, ale poněkud zvláštní formu zmrtvýchvstání ano. Z umírajícího se zrodí nové, živé a nebezpečně parazitické.

Topi Pigula