Nejjedovatější houby světa rostou i v Česku. Jak je rozeznáte a jak vlastně zabíjí?

Jestli rádi houbaříte, existuje pro vás jen jeden jediný způsob, jak se otravě z hub vyhnout: Pokud si nejste skutečně stoprocentně jistí, že jste jedlou houbu správně rozeznali, raději ji nesbírejte a hlavně nejezte. Podle chuti jedovatou houbu totiž rozhodně nepoznáte, některé smrtelně jedovaté jsou údajně dokonce přímo vynikající. Neplatí ani to, že nejsou okousané od plžů, jak se často tvrdí. Ty nejjedovatější houby světa přitom běžně potkáte i v Česku a ročně se jimi u nás otráví desítky houbařů.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Tohle jméno určitě znáte. Aby ne, jde o jednu z nejjedovatějších hub na světě a u nás na ni v průběhu běžné houbařské sezóny narazíte téměř všude, vyskytuje se v celé Evropě a severní Africe. Podobné a také velmi toxické druhy najdeme v severní Americe a i u nás má tahle smrtící houba pár jedovatých příbuzných, na které se vyplatí dát pozor. Kupříkladu na muchomůrku jarní a muchomůrku jízlivou.

Zabíjí velmi efektivně. Obsahuje dvě skupiny jedů; falotoxiny ničí jaterní buňky, amatoxiny zastaví syntézu proteinů v buňkách a způsobí jejich smrt. Zabít dospělého člověka zvládne pouhých 50 gramů muchomůrky zelené. Otrava se projeví nejdřív po 6 hodinách, většinou ale mezi 8 a 24 hodinami. Nevolnost, zvracení a průjmy člověka velmi vyčerpají a dehydratují. Do dvou dní sice přejdou a dostaví se zlepšení, jedy ale už poškozují játra i ledviny, a pokud byla dávka vysoká nebo otrávený nevyhledá pomoc, do týdne zemře.

Často se říká, že se dá muchomůrka zelená splést se žampiony, respektive pečárkami, trochu šokující pravdou ale je, že houbaři ji nejčastěji považují za bedlu.

Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata)

Trsy těchto drobných, rezavých houbiček můžeme najít navzdory názvu i na listnatých stromech a pařezech. A to je problém, protože někdy rostou dokonce na témže kusu dřeva s vynikajícími, jedlými a velmi podobnými opeňkami nebo křehutkami.

Pravda, běžný houbař zvyklý sbírat jen bedly a hříbky je jistě přejde bez povšimnutí, hodně neopatrní by je možná zvládli zaměnit za václavky; pro zkušenější houbaře s širším „repertoárem jedlých hub“ ale rozhodně riziko představuje. Splést by si ji mohli i ti, kdo si do lesa přišli pro jinou jedovatou houbu – halucinogenní lysohlávku. Otrava probíhá stejně jako v případě muchomůrky zelené, jde totiž o stejné toxiny.

Pavučinec plyšový (Cortinatius orellanus)

Pokud vlastníte velmi starý houbařský atlas, můžete tam tuhle zákeřnou a smrtelně jedovatou houbu ještě najít jako jedlou. Do roku 1958 si totiž nikdo úmrtí, která nastala týdny, někdy až měsíce po jeho požití, s pavučinci nedokázal spojit. Přišlo se na to až po velikém množství otrav v Polsku.

První příznaky otravy se přitom dostaví nejdříve dva dny poté, co člověk pavučinec pozře, často to ale trvá i dva nebo tři týdny. Prudší příznaky, jako průjmy a zvracení, se nemusí vyskytnout vždycky, obzvlášť pokud byla pozřená dávka malá; jed zvaný orellanin ale tou dobou už ničí ledviny. Následují problémy s močením. Nejprve je množství moči nadměrně velké, pak zase téměř žádné. Kromě ledvin mohou toxiny poškodit i játra.

U dětí smrt nastává poměrně rychle, u dospělých se může dostavit až za několik týdnů či měsíců. A co je nejhorší, mnohdy se otrava nedá nijak zvrátit. Poškození ledvin je trvalé a jediný způsob, jak ho vyřešit, je pravidelná dialýza anebo transplantace.

V Česku se pavučince vyskytují spíš vzácně; u našich polských a severoněmeckých sousedů je ale od července do října běžně potkat můžete a není problém si ho splést třeba s vynikajícím ryzcem syrovinkou. Ten roste ve stejném prostředí i roční době. A navíc existují i jedlé druhy pavučinců, jejich sbírání se ale vzhledem k okolnostem moc nedoporučuje.

Čechratka podvinutá (Paxillus involutus)

Ani čechratku podvinutou byste v některých atlasech mezi jedovatými nenašli. A vlastně by to bylo správně, jedovatá totiž v pravém slova smyslu není. Když po jejím požití v roce 1944 zemřel německý mykolog Julius Schäfer, začali vědci pátrat po jejích toxinech, nenašli ale vůbec nic. Houba je ale extrémně zákeřná. Zjistilo se, že ji můžete klidně konzumovat roky a nic se vám nemusí stát. A pak, najednou a bez varování, vás skolí autoimunitní alergická reakce spojená s rozpadem červených krvinek: krátce po jídle člověka schvátí bolesti, třesavka, horečka, moč se zbarví do ruda a dojde k akutnímu selhání ledvin.

Někdy průběh není tak dramatický a postižení ledvin je chronické. Tak či tak jde o život, protože neexistuje ani lék, ani protijed. Jediné, co můžou lékaři dělat, je zkusit stabilizovat krevní oběh a podpořit ledviny a játra.

Splést si tuhle houbu s některou z jedlých byste neměli, podobné jsou jen některým druhům ryzců. Mnozí si ale ani dnes nejsou hrozícího nebezpečí vědomi a čechratky běžně konzumují, před čímž mykologové důrazně varují.

Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina)

Prudce jedovatá muchomůrka tygrovaná obsahuje úplně stejné toxiny jako známá a malebná muchomůrka červená, má jich v sobě ale větší množství. Navíc si ji houbař snadno splete, což se o pohádkové, červené a bíle tečkované muchomůrce rozhodně říct nedá. Zaměnit muchomůrku tygrovanou je snadné třeba za vynikající a vyhledávanou muchomůrku růžovku, jíž se lidově také říká masák.

Jed ovlivňuje nervy a začne působit skoro okamžitě, většinou do 1,5 hodiny po jídle. Příznaky otravy, tedy nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, bušení srdce, zmatenost, rozšířené zorničky a podivné stavy mezi euforií, vztekem a halucinací připomínají silnou opilost. Naštěstí je alespoň v tomhle případě prognóza relativně dobrá, většina lidí otravu přežije a toxiny muchomůrky tygrované nezpůsobují v těle žádná trvalá poškození.

Podostroma cornu-damae

Houbu, jíž se v anglickém překladu říká jedovatý ohnivý korál, byste si rozhodně s ničím nespletli a ani byste ji nenašli v našich lesích. Doma je v Asii, přesněji na korejském poloostrově a Japonsku, našli ji ale dokonce i v Austrálii. Za zmínku ale rozhodně stojí, protože je to jedna z nejjedovatějších hub světa a kdo takovou otravu přežije, má obrovské štěstí. V roce 1999 například zemřel člověk, který pozřel pouhé dva gramy této houby namočené v saké. Příznaky otravy jejími toxiny zvanými jako trichotheceny jsou příšerné: bolesti žaludku, potíže s vnímáním, pokles bílých krvinek, sloupání kůže na obličeji, ztráta vlasů, poruchy řeči, záškuby, nekróza jater a multiorgánové selhání.

Zdroj: Česká mykologická společnost