Víte, co je tasmánský čert a kde hrozí jeho vyhynutí?

Kdo je ďábel?

Ďábel, tedy slovo mající základ v řeckém διάβολος diabolos, znamená cosi jako pomlouvač či žalobce. Obecně jde o ztělesnění bohu nepřátelských sil, v křesťanství a v islámu je zlým duchem. Někoho takového by asi málokdo chtěl chránit. Jenže u protinožců žijí rakovinou sužovaní ďáblové, kterým hrozí vyhynutí, a některé evropské instituce včetně českých o přítomnost ďáblů docela stojí. Takže: není ďábel jako ďábel. V tomto případě se jedná o ďábla medvědovitého.

Největší dravý vačnatec

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii) je v literatuře zván tasmánským čertem. Jedná se o žijící druh rodu Sarcophilus a od vyhubení vakovlka roku 1936 je to i největší žijící dravý vačnatec.

V evoluci vačnatců se vyskytovaly i větší druhy, ale dnes už jsou jen zápisem v knihách paleozoologů. Lidový název tasmánský čert naznačuje oblast původu, kterou je ostrov Tasmánie, kde je endemický. To znamená, že ve volné přírodě se jinde nevyskytuje. V roce 2003 vznikla aktivita Save the Tasman Devil kladoucí si za úkol záchranu tohoto druhu, který naprosto nekompromisně likviduje rakovina obličeje. Ta se objevila v roce 1996 a v populacích se šíří extrémně rychle, protože tento druh žije poměrně sociálním životem, což mimo jiné obnáší i vzájemné olizování tlam.

Před časem vědci analyzovali 25 nádorů a zároveň otestovali i zdravou tkáň z jedinců z různých částí ostrova. Podařilo se jim vyvrátit teorii, že za nákazou stojí viry. Naopak prokázali, že stačil jediný nemocný čert, jemuž „Schwannovy buňky“ začaly rakovinně bujet, a na šíření bylo zaděláno. „Tasmánští čerti jsou velice náchylná zvířata a jsou si navzájem natolik geneticky podobní, že jejich imunitní systém zřejmě nedokáže rozpoznat rakovinotvorné buňky z jiného zvířete,“ napsal před časem server iDnes a v materiálu citoval vedoucí vědkyni Elizabeth Murchison z Australian National University. „Hodiny nám tikají, je to hrozné, za padesát let tu nemusí být ani jedno zvíře, umírají velmi rychle.“

Trocha ďábelského sexu

Samice se začnou rozmnožovat po dosažení sexuální zralosti, což znamená, že fertilní začínají být na konci druhého roku života. Následně jsou schopny jednou v roce počít mláďata a jako správné ďáblice nejsou věrny jen jedinému partnerovi. Po třítýdenní březosti samice porodí někdy až několik desítek mláďat, z nichž každé váží 0,18–0,24 gramu.

„V ocasu si také vytvářejí zásoby tuku, pročež podle hubeného ocasu se dá často poznat, že je zvíře nemocné. Jeho přední nohy jsou o kousek delší než zadní, což je pro vačnatce netypické. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je zpravidla černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty 57 cm, 24,4 cm a 6 kg. Průměrná délka života v přírodě je odhadována na šest let, v zajetí mohou žít o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají zvířeti lokalizovat ve tmě kořist, jakož i jiné příslušníky druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Ačkoliv dominantním smyslem je sluch, má rovněž výtečný čich. Poněvadž loví v noci, zdá se, že vidí černobíle. Právě ve tmě nejlépe vidí hýbající se objekty, vidět nehybné předměty mu činí potíže. Analýza síly stisku čelistí savců prokázala, že v poměru mezi silou skusu a velikostí těla má právě ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste,“píše populárně-naučný server Biolib.

Budou čerti v Česku?

Ještě nedávno byl chov tohoto vačnatce mimo Tasmánii a Austrálii opravdovou vzácností, aktuálně se mnohé zoologické zahrady včetně několika českých snaží tento druh získat mezi své chovance. Důvodů je hned několik. Mít takovouto vzácnost mezi chovanci by mohlo zvýšit atraktivitu, a tedy i návštěvnost zahrady, podobně jako tomu bylo v případě obrovských ještěrů varanů komodských v Praze. A neopominutelným důvodem je i rozměr vzdělávací a dost možná i ochranářský. Je dobré mít tvora, který na tom ve svém přirozeném prostředí není zrovna nejlépe v odchovech. Jelikož jde o zvíře se soumračnou až noční aktivitou, dá se očekávat, že pokud tady bude umístěn, najdeme ho nejspíše v „temných“ pavilonech – noctunáriích.

A perlička nakonec – stisk čelistí desetikilového ďábla je srovnatelný se stiskem čtyřicetikilového psa.

Podívejte se na tohoto „čerta od protinožců“ v naší fotografické galerii“.