Chobotnice používají chapadla jako jazyk, ochutnávají tak svou kořist

Chapadla či ramena chobotnic jsou po vnitřní straně lemována přísavkami. Ty mají nervové buňky, které zpracovávají dotykové a chuťové signály, píše web New Scientist. „Buňky hlavonožcům umožňují určit, zda je daná kořist toxická nebo vhodná k jídlu,“ uvedl profesor a vědec Nicholas Bellono z Harvardské univerzity.

Tato schopnost je pro chobotnice velmi užitečná. Mají totiž tendenci lovit takzvaně naslepo a strkat své končetiny do děr a štěrbin, aby našly skrytou kořist.

Každá buňka reaguje na něco jiného

Bellone spolu s kolegy na molekulární úrovni studoval přísavkové buňky chobotnic Octopus bimaculoides žijících u kalifornského pobřeží. Zjistili, že některé z buněk reagují na dotek a jiné na chuť chemikálií ve vodě, což je typické pro smyslové vnímání.

Následně vědci otestovali, jak citlivé jsou chuťové a dotykové receptory přísavek na různé druhy chutí a pachů. „Receptory reagovaly naprosto stejně na ve vodě rozpustné chemikálie jako na ty, které se ve vodě nerozpouštějí. Příkladem mohou být právě látky, které vypouští toxická kořist,“ vysvětluje Bellono.

Mnozí mořští živočichové včetně chobotnic mají i čichové orgány, které pravděpodobně zaznamenávají jak chemikálie rozpustné ve vodě, tak případně i ty špatně rozpustné. O tomto „cítění pachu pod vodou“ se však obvykle předpokládá, že k němu dochází na větší vzdálenost, jako tomu je i u čichu nosem na větší vzdálenost ve vzduchu.

Špatně rozpustné molekuly přitom vyžadují pro své určení blízký dosah. Přímý kontakt tak v případě chobotnic zajišťuje chapadlo, podobně jako jazyk v ústech člověka. Chobotnice sice mají v ústech orgán podobný jazyku, který se nazývá radula, ten ale jen porcuje a zpracovává kořist, zejména měkkýše. Přesto se podle dosavadních výzkumů nezdá, že by dokázal určit chuť. „Radula se svou činností spíše podobá zubům. Doposud se receptory chuti a dotyku zdají být specifické pouze pro přísavky,“ dodává Bellono.