Budou lidé dýchat vodu? Pokus, který tak úplně nevyšel

Ve filmu Propast od Jamese Camerona je slavná scéna, kdy na sobě hlavní hrdina vyzkouší experimentální dýchací přístroj. Místo vzduchu z něj dýchá podivnou kapalinu. Nejprve však v této směsi dýchá krysa.

Co se už méně ví, je že krysa ve filmu v této směsi opravdu dýchala. James Cameron totiž využil pro natáčení pomoc amerického námořnictva – a t už řadu let podobné směsi testuje. Krysa tedy ve filmu opravdu dýchá „vodu“, vlastně spíš speciální směs několika kapalin. Stejně tak skafandr, který ve filmu hlavní hrdina použil, opravdu existuje, jde však jen o nefunkční prototyp amerického námořnictva.

Film Propast uvidíte na Prima Family v neděli ve 22:20.Dýchání pomocí kapalin je myšlenka, která se poprvé objevila už po II. světové válce. Armády si tehdy začaly uvědomovat, že hlavní zbraně budoucnosti budou lodě – ať už jaderné ponorky, anebo letadlové lodě. Válka budoucnosti se měla vést na oceánech – a kdo by je lépe ovládl, měl by k vítězství blíž. Bylo tedy nutné, aby se nejen lodě ale i lidé ve vodě cítili jako ryba ve vodě…

Lidé jako ryby? ještě dlouho ne...

Lidské tělo je křehké a pro pobyt v hloubkách nevybavené. Čím hlouběji se potápí, tím větší tlak na tělo působí. To způsobuje desítky nejrůznějších problémů – pomocí normálních dýchacích přístrojů neřešitelných. Drtivá většina problémů by se vyřešila, kdyby potápěčům místo vzduchu kolovala tělem kapalina. Když se do plic dostane dýchatelná tekutina, člověk snese obrovský tlak mnohem lépe, než kdyby měl v plicích obyčejný vzduch.

Takhle to zní úžasně, ale je s tím spojeno mnoho komplikací. Na zvířatech byl tento trik už testován mnohokrát – krysy v takovém prostředí vydržely dokonce několik týdnů. Jenže u větších organismů se širšími cévami a většími plícemi se problémy množí geometrickou řadou. Tyto směsi se testovaly zatím jen na dobrovolnících a také ji sám na sobě vyzkoušel jeden z vědců. Pokusy skončily polo-úspěchem: lékař, který na sobě hmotu testoval, se jen polo-utopil.

Největší problém dýchacích tekutých směsí je to, že z těla nedostatečně odvádějí CO2. Tělo má tedy dostatek kyslíku, ale udusí se stejně kysličníkem uhličitým. Naše srdce prostě není navržené na to, aby cévami hnalo hustou kapalinu – na takovou námahu není stavěné. Aby člověk „udýchal“ těžkou směs, musel by mu s tím pomoci nějaký ventilátor.

Velký problém tohoto výzkumu spočívá také v tom, že jeho velká část probíhá za zavřenými dveřmi vojenských laboratoří - většina technologií je totiž využitelná a zneužitelná vojáky.