10 bizarností ze světa ryb – tomu nebudete věřit

Ryby, to nejsou jen sledi, sardinky, neho kapři, ale obrovská plejáda zajímavých, často podivuhodných tvorů s nevšedními vlastnostmi.

Obr s pankáčskou hřívou

Hlístoun červenohřivý (Regalecus glesne) je učiněný obr a je právem považován za nejdelšího zástupce ryb. Dospělý jedinec dorůstá délky až 12 m a vážit může i 270 kg. Má protáhlé hadovité tělo a tak není divu, že jej námořníci dříve pokládali za mořského hada, o kterém kolovala celá řada legend a pověr. Staré příběhy třeba pokládaly hlístouna za krále, jenž vede své poddané sledě a lososy během jejich dlouhých migrací. Odtud také nejspíš pochází i jeho anglický název „King of Herrings“. V doslovném překladu to znamená „král sleďů“.

V případě hlístouna červenohřivého jeho vzhled velmi klame a boří zaběhnuté představy o nebezpečných tvorech. I přesto, že vypadá jako monstrum s vypoulenýma očima s jasně červenou hřbetní ploutví, jedná se o neagresivního a mírumilovného tvora. Jeho poznávacím znakem je nápadná ploutevní „hříva“ vyrůstající nad čelem.

Nejmenší z nejmenších

V bažinách na indonéském ostrově Sumatra žije nejmenší ryba na světě. Paedocypris progenetica dorůstá v dospělosti délky pouhopouhých 7,9 mm. Jedná se tedy nejen o nejmenší rybu na světě, ale zároveň i nejmenšího obratlovce.

Rybí trpaslík žije v jezerech s extrémně kyselou vodou a živí se planktonem ze dna. Další zajímavostí je, že jejich mozek není chráněn kostmi. Rybička dokáže díky své velikosti přežít i sucha. Největším nepřítelem je tak pro ni člověk a vysušování bažin s rozšiřováním polí pro pěstování technických plodin. Ryba tak přichází o své přirozené prostředí.

Krvelačný žrout se zuby ostrými jako žiletka

Je to nevelká do 30 cm dorůstající ryba, o které byste rozhodně na první pohled neřekli, že ji domorodci v Amazonii hodí nejprve do řeky nejslabší kus ze stáda a pak raději přebrodí řeku někde jinde. Řeč je samozřejmě o piraním druhu (Pygocentrus netteri), které žijí v klidných vodách velkých amazonských řek.

Kromě své schopnosti rychle sežrat jakkoliv velkou kořist, stejně rychle se i rozmnožují. Samice kladou až 1000 jiker, které přichycují na kořeny v mělkých vodách. Malé piraně se vylíhnout za asi deset dní. Zajímavé je, že do té doby je úzkostlivě hlídají oba rodiče.

Jen těžko uvěřitelných příběhů o nenasytnosti a krvelačnosti těchto ryb se traduje celá řada. V roce 1961 na řece Rio Purus potopila loď. Ke břehu to nebylo daleko, ale z pasažérů a posádky přežil jediný lodník, který dokázal balancovat na kusu tlustého prkna. Přivolaní záchranáři našli jen dokonale ohlodané kosti.

Elektrický výboj jako zbraň

V literatuře lze najít informaci, že na světě žije přes 250 druhů ryb, které umí vytvářet elektrický proud. Elektrický impulzy používají hlavně k orientaci v nepřehledném prostoru a ke komunikaci. Výjimkou však nejsou ryby, které využívají schopnost vyslat elektrický výboj k omračování kořisti.

Nejsilnější elektrický výboj vydává paúhoř elektrický (Electrophorus electricus), který žije v kalných vodách tekoucích řek Jižní Ameriky. Paúhoř má dva elektrické orgány, které jsou tvořeny zploštělými elektrocyty. Tzv. Sachsův svazek produkuje malé napětí do přibližně 10 voltů s frekvencí do 25 Hz. Tyto impulzy slouží k orientaci v kalné vodě. Hunterův orgán dokáže vytvořit impulz s napětím až 650 voltů a proudem 1 ampér. Takový výboj dokáže na vzdálenost několika metrů zabít člověka nebo třeba i koně.

Elektrické orgány se vyvíjí bezprostředně po narození. Sachsův svazek začíná fungovat již u jedinců s délkou 15 mm. Hunterův orgán začínají používat jedinci s délkou tělka kolem 40 mm.

Chrochtající ostnatý náfuka

Nejenom savci, ale všichni živočichové i rostliny si vytvoří různé strategie přežití a ochrany před predátory. Ryby nejsou výjimkou. V tropických mořích najdeme zvláštního dvouzubce obecného (Diodon hystrix), jehož tělo je porostlé spoustou ostnů. Ostny ale samy o sobě zajímavé nejsou. Dvouzubec se však při pocitu ohrožení naloká vody a více než dvakrát zvětší svůj objem. Vznikne tak neforemná ostnatá koule, která je pro většinu predátorů příliš velká. Když je predátor pryč a nebezpečí pomine, ryba s úsměvným chrochtáním vypustí vodu z hltanu, vrátí se do původního stavu a plave pryč.

Otec, který rodí mláďata

Většina živočišných druhů to má zařízeno tak, že vývoj mláďat po oplození s následným porodem obstarává samička. Čestnou výjimku představují mořští koníci (Hippocampus). U samečků najdeme na břiše dva kožní výrůstky, které připomínají chlopně a samička právě sem snáší jikry. Chlopně jikry uzavřou. Těhotenství trvá celých pět týdnů. Výživa jiker probíhá z krevních cév ve stěně obalu, podobně jako je lidský plod vyživován z matčiny placenty.

Porodní bolesti jsou ukrutné. Sameček během nich napíná břišní svaly, aby obal co nejdříve praskl a malí koníci se dostali na svobodu.

Zatím je popsáno 35 druhů mořských koníků, kteří jsou zároveň považováni za nejpomalejší ryby. Všichni se totiž pohybují ve vzpřímeném postoji pomocí vlnění hřbetní ploutve.

Strašidlo s velkou tlamou a lucerničkou

Kdybychom hledali nejošklivější nebo třeba nejděsivější rybu, nejspíš by se na prvním umístil mořský ďas neboli velkotlamec (Melanocetus johnsonii). Pohled na něj opravdu nahání hrůzu. V tlamě s výrazným předkusem se nachází ohromné zahnuté zuby. Jeho tlama je v porovnáním se zbytkem těla tak veliká, že hlava zabírá jednu třetinu délky těla a dokonce dvě třetiny celkové hmotnosti jedince.

Jak již vzhled a ostré zuby napovídají, jedná se dravou rybu, která se častěji zdržuje u dna v hloubkách od 20 do 1000 m. Samice bývají obvykle větší než samci a mohou dorůst až dvou metrů délky. Nejčastěji se ale setkáváme s jedinci dlouhými kolem jednoho metru a hmotností do 40 kg. V přední části hřbetní ploutve má ďas světelný výběžek, který zasahuje před jeho ohromnou tlamu a láká kořist. Díky tomu nemusí být příliš rychlým lovcem a jeho výpady se omezují na krátkou vzdálenost. Požírá obvykle malé rybky nebo korýše a hlavonožce.

Rychlý jako osobní auto

Zatímco je mořský koník považován za nejpomalejší rybu, titul sprintérského šampiona náleží marlínu indickému, který dokáže plavat rychlostí až 129 km/h. Hned za ním je plachetník širokoploutvý (Istiophorus platypterus). Plachetníci se vyskytují v mírném a tropickém pásu všech světových moří. Typická je pro něj horní čelist protažená v dlouhý rypec podobný mečounům a merlinům a hlavně atypicky vztyčená hřbetní ploutev, která se táhne po celém hřbetu ryby a připomíná plachtu. Plachetníci obvykle dorůstají délky něco málo přes 1,5 m a umí vyvinout rychlost až 110 km/h. Můžeme tedy říci, že tyto dvě ryby patří k vůbec nejrychlejším vodním živočichům. Italský plavec Cielo Cesar uplaval v roce 1987 v padesátimetrovém bazénu 100 m volně za neskutečných 46,91 s a stanovil tak nový světový rekord. Plachetník by stejnou vzdálenost uplaval přibližně za 4,8 s.

Tlusťoch mezi obry

Nejtěžší rybu na světě bychom našli v mírném a tropickém pásu Atlantského, Indického a Tichého oceánu. Je to opravdový obr s váhou pohybující se obvykle mezi 250 – 1000 kg. Může však dosáhnout i váhy 2000 kg. Řeč je o měsíčníku svítivém (Mola mola). Kdybychom chtěli srovnat nesrovnatelné, mohli bychom říci, že měsíčník může vážit přibližně stejně jako dvacet hokejistů s výstrojí. Domorodci jej velmi vážili a uctívali ho jako božího posla a jeho zabití trestali smrtí. Jeho počty ve volné přírodě neustále klesají a je zapsán na seznam kriticky ohrožených druhů.

Nápadné je měsíčníkovo zploštělé tělo, které je ukončené v ocasní části řadou přívěšků vytvářející tvarově velmi zvláštní ocasní ploutev. Hřbetní a řitní ploutev má nezvykle úzkou a vysokou. Břišní ploutve úplně chybí.

V potravě měsíčníků převládá hlavně živočišný plankton, medúzy a menší druhy korýšů.

Delikatesa s příchutí smrti

Čtverzubci (Tetraodontidae) patří mezi nejjedovatější živočichy na Zemi. Jeho vaječníky, jikry, krev, játra, střeva a kůže obsahují velmi účinný jed tetrodotoxin, který usmrtí každého, kdo by pozřel jen nepatrnou část jejich těla. Jed je přibližně 250krát prudší než např. cyankáli. Jistá smrt do 20 minut čeká člověka, při požití pouhé 0,1 g tohoto jedu.

I přes riziko jisté smrti, je v Japonsku ryba fugu považována za nejvyhlášenější delikatesu, za kterou bohatí Japonci platí ohromné částky. Speciálně vyškolení kuchaři musí nejprve rybu zbavit jedu a osud labužníků je tak plně v jejich rukou. Případná otrava vyvolává u postižených velmi nepříjemné pocity. Zůstávají sice při vědomí, ale nemohou polykat, mluvit a pohybovat se. Přesto se kuchaři snaží vždy v rybě nechat nepatrné množství jedu, které znecitliví rty a jazyk. Dopřejí tak labužníkům pocit dobrodružství a vzrušení s hraním si se smrtí.

Text: David Hainall