Slunce mělo římské císaře ozařovat nejen venku, ale i v chrámech. Poklady starověkého Říma na Prima ZOOM

Ze všech nebeských znamení byli staří Římané nejvíce fascinováni Sluncem. Zatímco objekty na noční obloze včetně planet a komet byly nestálé, na Slunce se dalo vždy spolehnout. I proto Římané uctívali řecké bohy Apollóna a Hélia – oba byli často zobrazováni, jak řídí Slunce. Vzhledem k jeho pohybu po obloze staří Řekové a Římané věřili, že Slunce vezou právě bohové a jejich vozy. Římané ovšem měli i vlastního boha Slunce – Sola (odpovídal řeckému Héliovi).

Se silou a jedinečným postavením Slunce na obloze se snažili spojit už první římští císařové. Hned v roce 13 před naším letopočtem zadal Augustus (27 př. n. l. – 14 n. l.), česky také Oktavián, stavbu oltáře zasvěceného římské bohyni míru Pax. Oltář míru, Ara Pacis, měl po desetiletích bojů oslavovat mír uvnitř říše i na jejích hranicích.

Symbolika slunečních hodin

Přímo proti oltáři vztyčil Augustus 600 let starý 21 metrů vysoký obelisk z červené žuly dopravený z poraženého Egypta a věnovaný bohu Slunce. Ani oltář ani obelisk dnes nestojí na původním místě – obelisk se svalil při zemětřesení, v 18. století byl restaurován a přemístěn o několik ulic dál od původního místa. Ara Pacis obklopený přibližně čtvercovým altánem (11,6x10,6 metru) se nyní nachází uvnitř muzea.

Augustus použil obelisk jako obrovské sluneční hodiny. Když vědci v laboratoři IDIA na Ball State University v Indianě vytvořili s pomocí virtuální reality a údajů z družic NASA model původního postavení obelisku a oltáře, zjistili, že jednoho konkrétního dne stín obelisku vyšplhal po mramorových schodech altánu, prošel oltářem a na druhém konci pokračoval oknem skrz budovu ven. Tím datem bylo 15. března, kdy byl v roce 44 př. n. l. na schodech do Senátu zavražděn Augustův prastrýc Gaius Julius Caesar.

Stín procházející oltářem ale mohl znamenat i něco dalšího. V roce 44 př. n. l. se jen několik měsíců před Caesarovou smrtí na obloze zjevila kometa. Znázorňovalo světlo v Ara Pacis duši božského Caesara? Dávalo by to smysl – Augustus velice chytře ze svého předchůdce udělal boha a ze sebe tím božího syna.

Záhada Pantheonu

V srdci Říma stojí Pantheon, chrám, který nedotčen přežil téměř 2000 let. Přesněji řečeno, chrám založil již Augustův zeť a nejbližší spolupracovník Marcus Vipsanius Agrippa v letech 29–19 př. n. l. Chrám ale několikrát vyhořel a jeho dnešní kruhovou podobu mu vtiskl přestavbou z roku 123 n. l. císař Hadrianus (117–138 n. l.)

Pantheon je fascinující stavba. Obří kopulí z litého betonu korunovanou devítimetrovým otvorem zvaným okulus (latinsky oko) proudí dovnitř z výšky 43 metrů na mramorovou podlahu sluneční světlo. To je také jediným zdrojem denního světla uvnitř chrámu. Pantheon ale není jen chrámem, je to ve skutečnosti monument schopný zachytit Slunce pomocí chytrých dekorací a architektury. Zvláště patrné je to při dvou dnech, které v starověku symbolizovaly kosmickou rovnováhu – při rovnodennostech.

Do hry vstoupila opět laboratoř IDIA, aby nasimulovala, jak v době rovnodennosti Slunce osvětlovalo vnitřek Pantheonu. Přitom se musel vzít v úvahu fakt, že se v čase data rovnodennosti mění. Den není přesně 24 hodin dlouhý – to by měl 86 400 sekund. Jenže ve skutečnosti den trvá o 0,002 sekundy déle. Během století to dělá celé dny…

A výsledek? Při simulaci rovnodennosti v době poslední rekonstrukce Pantheonu Hadriánem se sluneční paprsky protnou s kruhovým vstupním portálem budovy. Když byste 21. srpna stáli ve vstupních dveřích Pantheonu, zalilo by vás sluneční světlo. Šlo o tradiční den založení Říma, tedy velkou událost hodnou okázalého příchodu císaře do chrámu.

Dokument Řím: Říše bez hranic sledujte na Prima ZOOM.

(mih)