Víte, jak ukrást Monu Lisu? Odnést pod pláštěm

Přepracovaný úsměv

Obraz Mony Lisy dnes patří mezi nejslavnější obrazy na světě. Dílo Leonarda da Vinciho je dodnes hodně diskutováno pro tajuplný úsměv portrétované ženy. Tou má být Lisa del Giocondo, manželka zámožného florentského obchodníka s hedvábím. Úsměv je připisován radostné události, která Lisu měla potkat, tedy narození dítěte. Teorii navíc podporuje i průsvitný šátek na hlavě, který nosily florentské ženy novorodičky. Traduje se, že dílo začalo vznikat mezi lety 1503–1506, ovšem Leonardo na něm dělal dodatečné úpravy i o mnoho let později. Při prosvícení různých vrstev malby se zjistilo, že samotný výraz v obličeji byl za pomocí tvaru rtů několikrát měněn.

Obraz byl v roce 1793 po francouzské revoluci vystaven v galerii Louvre v Paříži. Nebyl nijak celosvětově slavný až do chvíle, kdy 21. srpna 1911 zmizel. V noci ze 20. na 21. srpna se Vincento Peruggio, bývalý řemeslník Louvru, schoval v galerii, jelikož neměl kde přespat. V inkriminované pondělí probíhaly různé řemeslné práce a bylo zavřeno. Ochrana obrazů nebyla kdovíjak propracovaná a v galerii bylo v ten den pouze 10 hlídačů. To vše nahrávalo Peruggiovi, který zamířil do oddělení italského umění a obraz Mony Lisy o rozměrech 53 x 77 centimetrů odnesl pod pláštěm, který obdržel v době, kdy ještě pracoval pro galerii. Byl vlastně “ve služebním” a proto nebyl nikomu nápadný.

Panika a výsměch veřejnosti

Nad jednoduchostí krádeže mnohým i dnes zůstane rozum stát. Perrugio po svém činu chtěl opustit galerii bočním vchodem, ale dveře byly zavřené. To ho nerozhodilo, odstranil kliku, sedl si na schody a čekal. Po chvíli dorazil klempíř Sauvet, který použil vlastní klíč, kliku nahradil kleštěmi a dveře otevřel. Je s podivem, že po celé události nebyl schopen zloděje u výslechu ani popsat.

Panika nastala až druhý den dopoledne, kdy galerie byla normálně otevřena veřejnosti. Akademický malíř Louis Béroud se po obraze sháněl, jelikož si jej chtěl nakreslit. Odpověd na jeho nepřítomnost zněla, že si jí zřejmě odnesl nějaký fotograf na pořízení reprodukce. Později se zjistilo, že tomu tak není a obraz prostě zmizel.

Vyšetřování začalo, ale nikdo netušil, jakým směrem se vydat. Jedinou stopou pro vyšetřovatele zůstal rám, který Perrugio při “úprku” z Louvru zanechal na jednom ze schodišť. Vyslýchaní byli dokonce i nejrůznější umělci jako Pablo Picasso nebo básník Guillaume Apollinaire. Podezření na ně padlo z prostého důvodu, ostře se vyhraňovali proti starým a stále propagovaným uměleckým trendům. Tak zoufalí vyšetřovatelé byli při pátrání po Moně Lise. Neschopnost vedení galerie ochránit takové dílo před krádeží a bezestopé pátrání vedly k posměchu veřejnosti. V dobovém tisku pravidelně vycházely karikatury na toto téma a celá Paříž se úspěšnou krádeží značně bavila. Hřebík, na kterém obraz visel a který po jeho krádeži zůstal zatlučený ve zdi, byl v jedné karikatuře nazván “zlatým hřebem” pařížského Louvru.

Schovaný za kamny

Stopa po obraze se objevila po více jak 2 letech. Po tu dobu byl obraz skryt za kamny Perrugiova bytu. Občas se na něj podíval, ale jinak o něm nikdo nevěděl, dokonce se nesvěřil ani vlastní přítelkyni. Ke stopě se vyšetřovatelé dostali, až když ho Perrugio nabídl florentskému obchodníkomi Alfredu Gerimu. Přál si, aby se obraz vrátil do Itálie, a to do obrazárny Galleria degli Uffizi. Za tuto “službu” si řekl o nemalou sumu. V přepočtu na dnešní měnu to bylo cca 1,5 milónů eur. Pravdou je, že obraz má dnes hodnotu nevyčíslitelnou. Geri však celou událost nahlásil policii, a když Perrugio dorazil na místo předání obrazu, byl zatčen. Za krádež dostal trest na 1 rok a 15 dní vězení, který byl později snížen na pouhých 7 měsícu. Zda ho ke krádeži někdo navedl nebo zda chtěl obraz vrátit z vlastenectví, se dodnes neví. Dokonce do své smrti v roce 1925 věřil, že mu za tento počin postaví v Itálii pomník.

Dnešní opatření pro ochranu Mony Lisy jsou zcela mimořádná, dokonce je, na svém čestném místě v galerii, obklopen neprůstřelným sklem. Díky tomu se dnes Mona Lisa může v bezpečí na své pozorovatele usmívat dál.

Text: Vít Kosina