Víte, která droga byla rozšířenější než nikotin?

Opiová doupata

Na fotografiích v polosedě odpočívají snědí muži. Výraz „odpočívají“ zdaleka nevystihuje jejich rozpoložení, současnou hantýrkou bychom spíše řekli, že jsou „totálně sjetí“, ale zároveň uvolnění. Kolem je nábytek přizpůsobený jejich poloze – nízké stolky a na nich hořící lampička. Vítejte v opiovém doupěti. Název opium pravděpodobně pochází z řeckého slova opion – maková šťáva nebo opos – rostlinná šťáva.

Historické údaje naznačují, že opium nejprve dorazilo do Číny během vlády dynastie Tang (618–907) spolu s dalším zbožím arabských obchodníků. Nejprve bylo bráno jako léčivo (i u nás se dodnes používají opiáty jako silné anestetikum). V 16. století se do opiového obchodu v Číně zapojili Portugalci, přičemž je třeba přiznat, že se jednalo o legální, zdanitelnou komoditu.

V Číně 19. století považovala horní vrstva společnosti za hrubý přestupek kouřit opium doma. Bylo to nejen za nezdvořilé, ale i vrcholně neetické. Právě to stálo za vznikem specializovaných podniků, jakýchsi „kuřáren“, kde bylo možno složit své tělo a oddávat se vášni a závislosti. Uživatelé opia si svého času vytvořili v Číně svébytnou kulturu, která se přelila do čínské a následně i bělošské komunity v USA. Policisté ze San Francisca na přelomu 19. a 20. století by mohli vyprávět. Opiové doupě zní hanlivě, v mnoha případech šlo o poměrně luxusně zařízené domy, které svým majitelům podobně jako například dnešní herny či exkluzivní hampejzy vynášely slušné peníze. Příměr s hernami vůbec není od věci, tak jako dnes existují elegantní kasina pro bohaté, kteří mají potřebu bezpečně zariskovat (a bezpečně o své sázky přijít), tak existují i ponuré, spoře osvětlené místnosti, kde světlo zajišťují hlavně hrčící a poblikávající „jednorucí bandité“ a osazenstvo tvoří závislé bytosti mátožně doufající, že se jim prosázené peníze vrátí.

Umění opiových starožitností

Steven Martin v knize The Art of Opium Antiques tvrdí, že opium se z Číny začalo šířit spolu s čínskými emigranty prchajícími před bídou své země. Spolu s nimi začala jihovýchodní Asii osidlovat i specifická drogová subkultura. Bylo by nefér říci, že se opium rozšířilo jen díky Čínanům, ve Vietnamu bylo kouření opia také silně rozšířené. Jedná se zejména o severní Vietnam, který byl svým mohutným sousedem silně ovlivněný. Dodnes mají jak Bangkok, San Francisco, ale i New York či malajská Malaka své „china towns“ jasně dokazující, že čínští emigranti tu pevně zapustili své kořeny se všemi výhodami i neduhy z toho vyplývajícími.

Vzácná dřeva, slonovina, zvířecí kosti, měď, mosaz, zlato, fosilní kosti i korály… to vše jsou suroviny sloužící k výrobě opiových dýmek. Většina podobných podniků, ať už v Thajsku, Vietnamu, Malajsii, či Kambodži se nacházela v čínských čtvrtích. Zároveň s prodejnami luxusního nábytku, zejména stolků na odkládání dýmek, vyřezávaných lehátek a samozřejmě dýmek a lamp. Spolu s kolonizací či okupací daných oblastí „zápaďany“ se v kuřárnách začali objevovat i běloši.

V roce 1914 vzplála v San Franciscu hranice s tisíci opiovými dýmkami a k likvidaci byl přizván tisk, aby bylo vidět, že to oficiální místa míní s potíráním této závislosti vážně. Na rozšíření opiových kuřáren v USA mělo přímý vliv i vypuknutí zlaté horečky v Kalifornii. Kde bylo zlato a rychle zbohatnuvší muži, tam se okamžitě stěhovaly i neřesti, za které se dalo bohatství rychle utratit. Rychle nabyl, rychle pozbyl. Za prostitutky, hazard, drogy.

V Číně, odkud do USA opiová kultura připutovala, se zákaz začal striktně vynucovat po roce 1949, kdy se k moci dostali komunisté, kteří potřebovali pro svou revoluci lidí závislé na ideologii a strachu a nikoliv na opiu. Ve velkém začali likvidovat „továrny na opium“, tedy místa, kde se ve velkém zpracovávala ztuhlá šťáva z makovic. Výrobci dýmek a opiových lamp nezaváhali a přesunuli výrobu do bezpečnějších destinací – do Vietnamu (kde později taky nastoupili k moci komunisté, ale jejich vláda neměla tak smrtonosný průběh), Thajska a dalších zemí jihovýchodní Asie. Ovšem i tam se opiová závislost dostala mimo zákon. Francouzští umělci, zejména fotografové, pochopili, že v propagaci „opiového“ stylu života se skrývá možný zdroj peněz a začali fotit scény kuřáků opia, často inscenované ve studiu, které následně vydávali na pohlednicích.

Opium vymýceno nebylo, ale přestalo být, alespoň v některých částech světa, tak populární. Západní společnost objevila amfetaminy a další drogy včetně heroinu, což není nic jiného, než jiný způsob zpracování alkaloidů z makovic. „V devatenáctém století byla izolována aktivní složka opia, které dostala jméno morfin, podle řeckého boha snů Morfea. O několik let později byl syntetizován a uveden na trh diacetylmorfin, známý spíše pod svým obchodním názvem heroin. V 19. století byla také objevena injekční jehla a tím se objevil i nový způsob užívání – injekční aplikace. Ta postupně zatlačila do pozadí tradiční způsoby užívání,“ píše MUDr. Jakub Minařík na serveru věnované drogovému poradenství. Přesto jsou místa, která ještě z hlediska opiové historie nepatří do kapitoly „minulost“, ale stále píšou kapitolu „současnost“. Jen namátkou: Thajsko, Vietnam, Irán...

Text: Topi Pigula