Foukání tabákového kouře do konečníku: Obskurní léčebná metoda zmizela až na začátku 19. století

Léčivý tabák

Klasická cimrmanovská hláška, že „vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne“, už pobavila tisíce diváků. Všichni vědí, že je to vtip a nadsázka. Ale co byste řekli na foukání tabákového kouře do zadnice? Tabák byl skutečně na rozdíl ode dneška považován nejen za statusový znak (tedy symbol něčeho výjimečného, co si mohli dovolit jen movití a vyvolení), ale i za léčebný prostředek.

Tabák virginský (Nicotiana tabacum) byl v minulosti v Evropě pěstován jako léčivá rostlina, podobně jako se například dnes pěstuje máta nebo heřmánek. Tvrdit, že látky obsažené v tabáku mají jen negativní účinky, by nebyla pravda. Samotný nikotin například způsobuje stažení jemných cév v kůži, mozku, srdci či penisu, což ve specifických případech může mít pozitivní účinky.

Klystýr tabákovým kouřem

Konečník je silně prokrveným orgánem a jeho sliznice skutečně mohou vstřebávat mnohé látky. Stačí vzpomenout na sice nepříjemné, ale účinné čípky proti bolesti nebo masti pro léčbu hemoroidů. Ale zplodiny hořícího tabáku?

Indiáni, u kterých se Kryštof Kolumbus poprvé setkal s užíváním tabáku, považovali tabákové rostliny za léčivé a podle toho s nimi i zacházeli. Jakmile se tabák rozšířil v Evropě, okamžitě se jej chopila lékařská věda. A od experimentů se tabákový kouř foukaný do zadnice propracoval až k regulérnímu léčebnému postupu.

Anglický botanik, lékař a astrolog Nicholas Culpeper (1616–1654) si tuto praktiku vybral pro léčbu zánětů v důsledku koliky nebo kýly. Předpokládalo se, že tímto způsobem jde například rozpumpovat srdce k vyšší, nebo alespoň nějaké činnosti. Zachovaly se popisy „léčby utonulých“, a přestože tuto metodu už v 17. století kritizoval anglický král Jakub I. Stuart, což jí ubralo na prestiži, ještě v roce 1835 dokládá písemná zpráva její využití při léčbě cholery.

Zásadní ránu nicméně tabákovému kouři zasadil v roce 1811 anglický vědec Benjamin Brodie, který dokázal, že může nikotin zastavit cirkulaci krve u zvířat. Naštěstí se tedy ukázalo, že je tento způsob léčby (napišme to eufemisticky) nepříliš účinný a lékařské kapacity ho nakonec opustily.

Představa, kterak vám vážený lékař zasune do konečníku trubičku a druhý konec si strčí do úst, aby vám tam foukl tabákový dým, zní neuvěřitelně. Jenže pravda občas neuvěřitelná je.

Kouření škodí zdraví

Nic z výše napsaného mimochodem ani v nejmenším nenaznačuje, že by kouření bylo zdravé. „Kouření u dětí a dospívajících urychluje nástup poklesu plicních funkcí během dospívání a souvisí s poruchou rozvoje plic, chronickým kašlem a sípáním. Na zdraví dětí se také podepisuje pasivní kouření, což znamená vdechování cigaretového kouře, aniž by samy kouřily, v prostředí, kde se kouří. U dětí, které vyrůstají v zakouřeném prostředí, je zvýšené riziko zápalu plic, vzplanutí astmatu, zvýšené riziko infekcí dýchacího systému, snížení plicních funkcí, záněty středního ucha, zvýšené riziko vzniku leukémie a chronické dýchací obtíže,“ píše Marie Soukupová v diplomové práci Tabák a teenageři, která byla obhajována na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Foukání tabákového kouře do konečníku v její práci zmíněné není. A jak vidno, jeho aplikace tímto způsobem se do dnešních dob zachovala jen jako bizarní vzpomínka na neprošlapané cestičky vědy. Přesně v Cimrmanově duchu...