Japonec Šojči Jokoj bojoval ve druhé světové válce přes 30 let. Konec konfliktu mu nevadil

Příběh poručíka Hira Onody, který na filipínském ostrově Lubang až do roku 1974 odmítal jakákoliv prohlášení, že druhá světová válka skončila, pravděpodobně znáte. Ani zdaleka ale nebyl jediným japonským vojákem, který se nechtěl vzdát a dál plnil své rozkazy, i když se svět už dávno ubíral jiným směrem. Dalším mužem, kterého lze označit za blázna a současně i hrdinu, byl seržant Šojči Jokoj, který „bojoval“ na Guamu až do roku 1972. Ovšem nikoliv kvůli přesvědčení, že válka neskončila, ale kvůli svému možnému zahanbení.

#OnThisDay in 1972, Japanese Sgt. Shoichi Yokoi is found hiding in a Guam jungle, where he had been since the end of World War II. pic.twitter.com/50YRiFRzp7

— Marina Amaral (@marinamaral2) January 24, 2021

Zajetí je nepřípustné

Šojči Jokoj se narodil v roce 1915 a před vstupem do císařské armády v roce 1941 pracoval jako krejčí. Ještě než byl transportem převezen v únoru 1943 na Guam, působil v Číně a není mu přisuzován žádný výjimečný válečný čin. Poté, co se přesunul na zmiňovaný nejjižnější ostrov Severních Marian, měl bojovat všemi prostředky proti americkým jednotkám a nenechat se zajmout. Jak měl sám Jokoj uvést o téměř tři desítky let později, japonským vojákům bylo vštěpováno, že mají dát přednost smrti před potupou, pokud by byli zajati živí. „Pro japonského vojáka a jeho rodinu by to byla ta největší ostuda,“ dodal pro BBC Jokojův synovec Omi Hatašim v roce 2012.

Právě vojákův synovec se následně stal zdrojem všech podstatných detailů a informací, které pomohly zkompletovat Jokojův příběh. Na partyzánskou cestu se vydal v roce 1944, kdy Američané zničili téměř celý Jokojův pluk. Uchýlil se proto s dalšími přeživšími vojáky do džungle a dělali vše pro to, aby je nikdo neodhalil. Zpočátku se živili pojídáním dobytka místních obyvatel, to však začalo být po delší době nápadné, a proto se Jokojova skupina stáhla ještě hlouběji do džungle. Poté měli jíst kokosové ořechy, krevety, žáby nebo krysy, ale ani to nezabránilo postupnému zmenšování původní skupiny. Někteří vojáci situaci nevydrželi a vrátili se za přispění místních obyvatel do Japonska. Další padli do zajetí na hlídce a někteří zemřeli kvůli spartánskému způsobu života.

Boj proti všem a hlavně o vlastní život

Nakonec zbyl pouze Jokoj, který se sice snažil neúnavně držet stráž, ale později se jeho působení na Guamu změnilo jen v boj o vlastní přežití. A ten mu byl nakonec osudným, alespoň co se ukončení jeho marného stínového boje týče. Když šel totiž kontrolovat jednu z bambusových pastí na ryby, všimli si ho místní rybáři a zesláblého vojáka snadno přemohli. Ještě nějakou chvíli trvalo, než Jokoje přesvědčili o konci války, protože – stejně jako v případě nejrůznějších letáků a novin – považoval jejich tvrzení za americkou propagandu. Nakonec ale podlehl i těmto tvrzením a vrátil se do rodné vlasti.

Tam se v únoru 1972 dočkal hrdinského uvítání pětitisícovým davem, sám ale byl z návratu spíše zklamaný a zahanbený. „Vrátil jsem se s puškou, kterou mi dal císař,“ řekl po návratu deníku New York Times a dodal, nakolik mu je líto, že nemohl sloužit k vlastní spokojenosti.

Jokoj, který byl předmětem fascinace doma i v zahraničí, dokonale rozdělil veřejné mínění. Zatímco starší obyvatelé Japonska si jeho činy vykládali jako inspirativní připomínku minulé éry, mladší lidé častěji považovali jeho odmítnutí vzdát se za zbytečné a symbolické pro dobu, která učila děti držet se toho, co dělají, místo aby přemýšlely o tom, proč to dělají. Možná i s přihlédnutím k tomuto postavení Jokoj neúspěšně kandidoval do parlamentu, aby poté sepsal o svém příběhu knihu a dával najevo, že se s moderním světem nikdy úplně nesžil. Před svou smrtí několikrát navštívil Guam, který se pro něj stal druhým domovem.