Proč lidé moc nevěří v Boha, ale spíše v něco...?

Tvrdá data – jak jsme na tom s ateismem

Poslední sčítání lidu a s ním i zjišťování, jak moc jsme, nebo nejsme ateistickým národem, proběhlo v roce 2011 a výsledky statistického šetření vskutku potvrdily očekávaný trend posledních desetiletí. Česko je opravdu jednou z neateističtějších zemí na světě. V době sčítání lidu v roce 2011 žilo v České republice 10 562 214 lidí. K církvi a víře se přihlásilo 1 467 438 osob, tedy přibližně každý sedmý občan České republiky. Dalších 707 649 osob se sice přihlásilo k víře, ale odmítlo příslušnost k církvi.

Ovšem ještě zajímavější jsou čísla uvádějící počet ateistů (osob bez víry), kterých je podle dotazníkového šetření 3 612 804. Další 4 774 323 osob pak v dotazníku k otázce náboženství a víry nevyjádřilo.

Tento trend potvrzují i data získaná během sčítání lidu v roce 2001, kdy se k víře přihlásilo 32 % občanů, 59 % uvedlo, že jsou bez vyznání a zbytek nevěděl. Ve srovnání s ostatními státy Evropské unie se tak u nás projevuje značná skepse k vlivu církví a víry na vývoj společnost. Z Eurobarometru vyplývá, že pouze 28 % obyvatel České republiky považuje vliv církví na stav společnosti jako podstatný a důležitý.

Britský deník The Independent zařadil dokonce Českou republiku v žebříčku neateističtějších zemí světa na třetí místo za Čínu a Japonsko. „Pro někoho možná překvapivý kandidát na nejméně náboženské země světa, ale v České republice se k ateismu hlásí 30 až 39 procent občanů,“ píše britský deník a poukazuje na nacionalistické kořeny tohoto jevu, jejichž důvody hledá v době 19. a 20. století. V těsném závěsu za Českou republikou skončila podle listu The Independent Francie.

Statistická data se dají interpretovat různě

Mohlo by se zdát, že čísla mluví naprosto jasně a dle nich je přibližně z 60 % česká populace přísně ateistická. Stále častěji jsou však slyšet názory, které sice připouštějí, že Češi chovají značnou nedůvěru a zachovávají si odstup od tradičních církví, ale zároveň „v něco věří“. Takový názor můžeme slyšet například od teologa Tomáše Halíka nebo kardinála Dominika Duky. Jak ale ukázalo poslední sčítání lidu v roce 2011, dost často se víra lidí vztahuje např. k horoskopům, léčitelství nebo k cimrmanovsky laděným náboženským karikaturám typu rytířů Jedi. Je to skoro k nevíře, ale k této „víře“ se v celé ČR hlásí 15 070 osob, byť v případě sčítání šlo nejspíše právě o onu cimrmanovskou recesi..

Možné důvody odmítání tradičních církví a víry v ČR

Při hledání příčin ateismu v českých zemích si nevystačíme jen s jednoduchým klišé, že za všechno mohou komunisté. Dlouhá doba totalitní komunistické vlády, která se všemožně snažila aplikovat masivní protikřesťanskou propagandu, sice bez pochyby měla na současný stav společnosti nemalý vliv, nicméně není a ani nemůže být jedinou příčinou. Vždyť i bývalé státy východního bloku, jako jsou Polsko, Maďarsko nebo i Slovensko, byly vystaveny intenzivní snaze komunistické administrativy snížit vliv tradičních církví na chod společnosti. Přesto se v těchto zemích hlásí k církvím a víře několikanásobně více lidí než u nás.

Zdá se tedy, že jednu z příčin českého ateismu musíme hledat dlouho před nástupem komunistů k moci, v době národního obrození v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století, kdy docházelo k utváření identity českého národa. Pro utváření národního povědomí je typické hledání slavných epoch vlastních dějin, s nimiž se pak identifikuje nacionalistické hnutí. V našem případě bylo např. Aloisem Jiráskem nebo Františkem Palackým takto označeno období husitských válek, jež byly svým způsobem charakteristické i odporem proti římskokatolické církvi a ke všemu německému. Doba rekatolizace a barokní kultury bývá pak v tomto světle chápána jako úpadek českého národa a období, kdy nám byla vnucována katolická víra. Obrozencům a kulturním elitám národa se ale paradoxně stalo, že se sice přiklonili k protikatolické interpretaci dějin a k obhajobě husitství, přesto však stále zůstávali formálními katolíky. Náboženské poselství husitských válek tak v jejich pojetí pokud ztrácelo na významu.

Druhým neméně důležitým faktorem, který formoval pojetí víry a náboženství českého národa, byla silná provázanost římskokatolické církve s institucemi rakouské monarchie. Hovoříme o tzv. austrokatolicismu. Habsburská monarchie totiž byla vůdčí katolickou mocností v Evropě, jež mnohdy násilnou formou prosazovala barokní rekatolizace svých podrobených národů. I když řada kulturních elit, včetně například Karla Havlíčka Borovského a později i prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, navštěvovala alespoň jednou týdně bohoslužby, začalo být náboženství považováno za cosi násilím vnuceného a povinného. Jako příklad můžeme uvést např. povinnou výuku náboženství a povinnou účast na náboženských slavnostech nebo třeba povinné návštěvy bohoslužeb považované za součást náboženské etiky.

Dalším důležitým milníkem v hledání důvodu odklonu Čechů od tradičních církví a víry se jeví rok 1918 a následné období první republiky. Vznik nového samostatného státu byl často interpretován jako konec třísetletého područí a satisfakce za prohru na Bílé hoře a následné vnucení katolické víry. I prezident T. G. Masaryk vysvětlovat události rok 1918 jako „… vítězství české husitské reformace nad katolickou rekatolizací spojenou s existencí rakouské monarchie…“. Společnost začala být v té době vůči římskokatolické církvi velmi kritická a vykazovala jistou dávku náboženské lhostejnosti. Na významu nabývalo heslo „Pryč od Říma“, které se sice poprvé objevilo již v roce 1897, ale v době první republiky nabylo zvláštního významu. Zdrženlivost vůči římskokatolické církvi přímo stála za vznikem Československé církve husitské, jež od samého začátku stála na původně katolických kněžích, kteří opustili jsou mateřskou církev.

V neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na vliv vlády komunistického režimu, který se mezi lety 1948–1989 všemožně snažil o úplnou ateisaci české společnosti s cílem úplně zničit veškeré tradiční církve a jejich hodnoty.

V 50. letech minulého století režim aplikoval přímé fyzické represe vůči duchovním, vedení církví i věřícím. Poté, kdy došlo během vykonstruovaných procesů k uvěznění duchovních a správců církevního majetku, následovalo zestátnění veškerého církevního majetku a následný zákaz církevních časopisů a institucí. Státní školství, tisk i kultura šířily mezi lidem nenávist s cílem dosáhnout absolutního náboženského analfabetismu a přesvědčení, že církve představují cosi zaostalého a nemoderního. Po listopadu v roce 1989 pak bylo velmi obtížné získat relevantní a nezaujaté zdroje pro studium historie náboženství a víry, které by nebyly zkreslené pohledem komunistického režimu.

Mohlo by se také zdát, že na rozšíření ateismu v českých zemích může mít vliv v posledních letech konzumní, materiálně a po všech stránkách prosperující stav naší společnosti, v níž duchovní hodnoty ztrácejí na významu. Zní to sice logicky, ale při pohledu na statické údaje ze zámoří, resp. USA, dostáváme úplně jiný pohled. USA totiž i přes značný hospodářský rozvoj země vykazují jednu z nejvyšších úrovní křesťanské religiozity na světě. Nutno ale poznamenat, že většina amerických věřících se hlásí k nekatolickým církvím.

Z výše uvedených faktů se zdá nejlogičtější hledat příčiny českého ateismu v historickém vývoji druhé poloviny 19. a začátku 20. století. Svalovat vinu čistě na komunistický režim nebo víc než uspokojivý současný hospodářský a ekonomický vývoj v naší zemi by bylo nejspíš chybné.

Text: David Hainall