42 mrtvých a tichý hromadný pohřeb. O nejhorší železniční nehodě v Praze se mluvilo jako o božím trestu

Je před šestou ranní, 20. prosince roku 1943. Jsme v nacisty okupovaném protektorátu Čechy a Morava. Všude je stále neprostupná tma. Do východu slunce zbývaly ještě dvě hodiny a válečný stav mimo jiné znamenal taky zatemnění – světla by nepřátelským vzdušným silám nesmírně usnadnila orientaci a vytyčila by pro ně ideální cíle. Svítit tehdy nesměly ani lokomotivy, a když, tak jen zřídka a málo.

Temnotou se najednou ozve strašlivá rána, která vymrští z postelí obyvatele pražských Kbel. Brzy nato se začnou sbíhat k trati nedaleko místního přejezdu, kde se z trosek dvou vlaků ozývá nářek a sténání…

Zbouraná kaplička

Kbelští to s místní tratí neměli dlouho jednoduché. Železnice v místě funguje už od císaře pána, přesněji od roku 1872. I když byly Kbely vždycky hustě obydlené, na zastávku si tu museli počkat celých 60 let. A i přesto tam trať zůstala jen jednokolejná.

Přečtěte si také: Šok pro kolemjdoucí ženu: Ve Všenorech našla mrtvého muže visícího ze železničního mostu

Se začátkem okupace provoz na trati pořádně zhoustnul. Nedaleko byly desítky fabrik chrlící válečné vybavení, opravna nacistických náklaďáků a samozřejmě taky zabrané kbelské letiště. Jednokolejka byla tak vytížená, že na místní zastávce nejen konečně udělali přístřešek, ale začalo se mluvit i o tom, že by v místě mohl vzniknout alespoň krátký dvoukolejný úsek.

Aby se v Kbelích mohly vlaky míjet, vybudovali tam nacisté konečně alespoň malé nádraží. Novému kousku trati musela ustoupit i dvacátá první z celkem 44 kapliček lemující Svatováclavskou poutní cestu. To, co se stalo téměř ihned po zahájení provozu, proto místní věřící považovali za boží odplatu za její zbourání.

6 hodin provozu

Ve skutečnosti byla ale hrůzná nehoda spíš výsledkem nedbalosti. Hustý provoz na novém dvoukolejném úseku řídili výpravčí po úplně minimálním proškolení, pokud se tomu krátkému brífinku dá vůbec proškolení říkat. Zkušební provoz? Důkladné zaučení? Zapomeňte – se zaměstnanci zkrátka jen ústně pohovořili o drážním systému a komunikaci, pak jim ukázali, jak všechno funguje, a trať otevřeli. To bylo o půlnoci z 19. na 20. prosince 1943.

Neuběhlo ani šest hodin a výpravčí Antonín Pospíšil udělal první chybu. Kvůli nedorozumění na výhybně proti sobě pustil osobáky 1111 a 1160, oba narvané cestujícími. Vlaky tehdy rozvážely dělníky a neosvětlené lokomotivy do sebe u přejezdu v dnešní Hornopočernické ulici nabouraly v téměř plné rychlosti.

Mohlo by vás zajímat: Katastrofální srážka tří vlaků přinesla 500 mrtvých a zraněných. Svědky ohromil černý anděl

Třiadvaceti lidem tehdy už nebylo pomoci, dalších víc než 100 bylo zraněných. Do druhého svátku Vánočního na následky strašlivých poranění zemřelo v nemocnicích dalších 19 cestujících. Někteří z těch, co přežili, si z neštěstí odnesli trvalé následky, většinou v podobě amputovaných končetin.

Hořké rozloučení s oběťmi

Železniční tragédie inspirovala i Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala, oběti ale dodnes nemají ani pamětní desku. Hromadný pohřeb ve Vinoři tehdy sice navštívili i oficiálové, pozůstalí ale směli tak maximálně plakat – jediný, komu bylo dovoleno promluvit, byl římskokatolický kněz.

Zdroj: Kbely a jejich historie, Zdeněk Šindlauer: Turnovsko-kralupsko-pražská dráha, e15, Praha IN