Mohlo Německo vyhrát první světovou? Ano, kdyby byla na jeho straně Amerika!

100 let od 1. světové války

Letos na podzim tomu bude sto let, co skončila první světová válka. Tragický konflikt, který proměnil podobu 20. století, dnes máme zafixovaný jako "první kolo" zápasu Ruska a západních spojenců s Německem. Relativně málo však chybělo k tomu, aby se druhá světová válka nekonala – stačilo k tomu paradoxně německé vítězství. A tomu mohlo dopomoct hypotetické spojenectví Ameriky.

Závod o vítězství

První světová válka byla především vyčerpávajícím konfliktem, v němž mělo Německo (potažmo země Centrálních mocností obecně) nevýhodu v absenci přístupu k mořským trasám. Blokáda zejména královského námořnictva si skrze omezení importu klíčových surovin vyžádala zpomalení německé ekonomiky, válečného průmyslu i nedostatku potravin – nešlo o nikterak malý vliv, v součtu blokáda nepřímo zabila přes 700 tisíc civilistů.

Oproti druhé světové válce, kde byl výsledek od roku 1942, nejpozději 1943, poměrně dobře odhadnutelný (Třetí říši snad mohla spasit jenom její vlastní atomová zbraň), byla ovšem první světová válka napínavá až do svého závěru! Díky tomu, že revoluce z roku 1917 vyřadila ze hry východní frontu, byly anglické, francouzské, americké a další síly na západní frontě na Německo samy.

Masivní americké posily sice frontu nakonec rozhodly ve prospěch Dohody, kdyby však měly armády (jako později v letech 1944 až 1945) postupovat až na Berlín, stálo by to zřejmě další miliony životů a nejistý výsledek. Historie se shoduje, že jedinou německou šancí byla úspěšná ofenziva z kraje roku 1918 před tím, než dorazí hlavní americké síly. Tato ofenziva však nakonec průlomu nedosáhla, a závod o vítězství si tak připsala nakonec Dohoda.

K čemu byly americké síly?

Americká intervence tak byla pro vítězství Dohody v první světové válce možná ještě významnější než v té druhé, kde na sebe tíhu hlavních bojů v pozemní válce vzal spíše Sovětský svaz. Co kdyby se ale historie vyvíjela "trochu" jinak a Spojené státy nevstoupily do války na straně Dohody, nýbrž na straně Centrálních mocností? Výsledek konfliktu – a zbylé poloviny 20. století – by byl zřejmě zcela odlišný.

Proti kolonialismu

Dnešní Spojené státy jsou, vzdor občasné rétorice, zcela semknuté se západní Evropou – v 19. století a zkraje 20. století se však rozhodně nedalo říct úplně totéž. Duch války o nezávislost je v USA dodnes velmi živý, a nezávislost si Amerika vydobyla především na Británii, potažmo koloniálních velmocech obecně. Převládající americký pohled na Londýn a Paříž tak byl v roce 1913 rozhodně negativnější, než tehdejší americký pohled na čerstvě sjednocené Německo.

Němečtí emigranti navíc měli v tehdejší Americe mnohem silnější hlas než dnes. Rozsáhlé oblasti středozápadu Severní Ameriky obydlela právě první či druhá generace německých osadníků, která se mohla politicky angažovat ve prospěch své původní vlasti. Ani další tehdejší americké minority jako Irové či Italové neměly staré koloniální velmoci zrovna v oblibě.

Německo však v období před první světovou válkou a v jejím průběhu učinilo několik zásadních chyb, kterými nedalo Washingtonu prakticky žádnou jinou možnost, než se při eskalaci postavit na stranu Dohody. Zejména ponorková válka proti americkým lodím a užití chemických bojových látek bylo fatální propagandistickou chybou, které proti Německu popudilo názor té části americké veřejnosti, která byla proválečně naladěná. Ještě fatálnější byl neslavný Zimmermannův telegram, který navrhoval jménem německé vlády podporu Mexiku v případě, že se toto během konfliktu s USA postaví na stranu Berlína.

Skutečně efektivní aktivita Berlína ve snaze "získat si" Washington na svou stranu by přesto musela začít dekády před konfliktem – omezit ponorkovou válku po roce 1914 by zřejmě nestačilo. Namísto toho mohli Němci podporovat své menšiny v Novém světě, aktivně šířit protikoloniální rétoriku ladící s (tehdejší) americkou politikou a snad se i vyvarovat pozdější propagandistické prohře v momentě, kdy konflikt začal. Určitě by rovněž pomohlo nehnat do války Mexiko…

Rychlá smrt

Hypotetický vstup USA do války na straně Centrálních mocností by však každopádně znamenal velmi rychlou prohru frankoanglické aliance. Spojené státy měly sice relativně malé pozemní síly, již v roce 1914 však disponovaly námořnictvem, které bylo spolu s Německem s to se vyrovnat námořnictvu Anglie a Francie. To znamená jediné – blokáda Německa by se buďto nekonala vůbec, nebo jen omezeně, popřípadě by naopak mohlo dojít na blokádu Spojeného království a Francie.

Amerika byla navíc v pozici, kdy mohla zasáhnout i řadu francouzských a anglických kolonií. Především mohla poměrně rychle dobýt Kanadu, po mobilizaci pak případně i transportovat pozemní síly na evropské bojiště. Pokud by se Rusko dostalo z války tak, jak se z ní zkraje roku 1918 dostalo, neměla by Dohoda dlouhého trvání. Byla by to totiž právě ona, nikoliv Německo, kdo se dostane do vlny na dvou frontách.

Výsledný poválečný svět by se zřejmě v mnohém lišil – lze například sice předpokládat, že rozsáhlá území Ruska a Francie s německými menšinami by byla anektována Německem, americký tlak na dekolonializaci by však spolu s tím stále mohl vést i k rozpadu imperiálního Rakouska-Uherska (byť nejspíše v jiné podobě). Ruku v ruce s tím by mohl vést třeba i ke vzniku nezávislé Indie o generaci dříve, než k ní nakonec došlo. Při absenci krvavých repatriací by v Německu nejspíše nikdy nedošlo na vzestup nacismu a mohla by to být naopak Francie a Anglie, kde by po ztrátě kolonií a ekonomické krizi převládly radikální názory.

Nic z toho samozřejmě není jisté a historie se zrovna tak mohla vydat milionem jiných cestiček. Spekulace nad tím, jak významnou (a po dlouhou dobu nejistou) roli však v první světové válce měla Amerika, ovšem opět připomíná, že konflikty nevyhrávají ani tak ozbrojené síly, nýbrž diplomacie – tedy především to, jaké spojence na své straně máte či nemáte.

Text: Ladislav Loukota