Popravu Jana Želivského se nepovedlo utajit. Smrt „krvavého kněze“ vyvolala krutou odvetu

Zajímavé je, že ani nevíme, odkud se Jan Želivský v Praze vlastně vyloupnul. Historik a odborník na husity Petr Čornej má za to, že tam přišel teprve mezi lety 1415 a 1416, a přesto už v roce 1419 kázal v chrámu Panny Marie Sněžné na Novém Městě. A na rozdíl od mnoha jiných kněží kázal česky a plamenně chudým Pražanům vyprávěl o lepším životě, kde budou mít všichni všeho dost a nikdo nebude mít moc.

Svoje posluchače vyburcoval natolik, že neváhali 30. července 1419 přímo z kostela vyrazit „osvobodit zajaté bratry“, stoupence Želivského, které pražští konšelé nechali jen pár týdnů předtím zatknout. Dav došel až k novoměstské radnici, kam vtrhnul, vyházel konšele z oken přímo na kopí a sudlice rozzuřeného davu a pozabíjel každého, kdo na radnici zbyl. Po této první pražské defenestraci následovalo plenění kostelů a většina katolíků z Prahy radši prchla. Tak začala husitská revoluce.

Rozhodl se ovládnout Prahu

Želivský už svou získanou moc nikdy nepustil. Naopak. Šrouby se utahovaly a Želivský neváhal využít jakékoli záminky k posílení svého vlivu a prosazení radikálních postojů. Například, když se ku Praze přiblížila vojska Zikmunda Luceburského, využil toho k prosazení zákazu nevěstinců a hazardu. Dokonce prošla i nařízení, která zakazovala ženám nosit různé ozdoby.

Radikální kněz ale rozhodně nebyl bez opozice. Naopak, nehlásili se k němu ani umírnění husité. Želivský po Čáslavském sněmu v Praze vyvolal převrat a ovládl ji. Staré a Nové Město spojil v jeden správní celek a od té doby všechny „nepřátele revoluce“ terorizoval. Nakonec mu ale v politickém slova smyslu zlomila vaz jedna jediná poprava.

Vyvolával strach

Tím popraveným byl Jan Sádlo, který se svými muži pod záminkou nedůvěry v Želivského vojevůdcovské schopnosti nedorazil na sraz u Slaného, kde se pražské husitské oddíly měly zformovat, než půjdou bránit křižáky napadené město Žatec. Želivský pak Sádla obvinil ze zrady a pozval ho na Staroměstskou radnici, kde měl podat vysvětlení. Želivský měl v té době nad Prahou absolutní moc a zneužil ji – jím čerstvě jmenovaní konšelé vynesli bez soudu rozsudek smrti a nově jmenovaný hejtman, kterému se říkalo Bzdinka (což znamená Prdek), Sádla rovnou zabil.

Výsledkem ale bylo, že z Želivského dostali strach i obyčejní umírnění husité, kteří ho do té doby sice nijak zvlášť nemuseli, ale respektovali ho. Postupně radikálního kazatele odstavili od moci, k čemuž přispěl i Jan Žižka. Bzdinku sesadili z funkce a duchovním osobám úplně zakázali přístup na radnici. Samozřejmě až na zvláštní pozvání.

Krev pod vraty

Želivský jedno takové pozvání dostal pod nevinnou záminkou vojenské porady. Když se ovšem na radnici dostavil, potkal ho stejný osud jako Jana Sádla – zatkli ho a na radničním dvoře jemu i několika dalším věrným sympatizantům sťali hlavu. Psal se 9. březen 1422.

Popravu „krvavého kněze“ chtěli z pochopitelných důvodů provést tajně, nestáli o to, aby na ně vtrhnul zfanatizovaný dav. To se ale přesně stalo, protože krev popravených protekla pod vraty přímo na ulici.

Toho dne proto zemřeli násilnou smrtí ještě dva novoměstští konšelé. Nešťastní příznivci Želivského přijali jeho smrt nejdřív s ukrutným pláčem, aby smutek přetavili v nenávist, kterou ještě rozdmýchal jeden z kněží, který Želivského uťatou hlavu nosil po Praze a ukazoval. Rozzuření fanatici následně rozpoutali davovou odvetu a zplenili domy konšelů, zámožných měšťanů i univerzitních mistrů.

Zdroj: Petr Čornej: Světla a stíny husitství