Deset egyptských ran a dnešek: temnota

Jakkoliv se v této sérii článků pozastavujeme nad biblickými mýty, tak ve skutečnosti (pokud se události skutečně udály) nebyly ve hře poněkud drastické metody Hospodinovy, ale přírodní jevy neskonalé síly. Zatímco za „moře krve“ mohly řasy, tak za temnotu mohl výbuch konkrétní sopky. Dejme nejprve slovo Bibli: Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalí temnota, taková temnota, že se dá nahmatat.“ Mojžíš vztáhl ruku k nebi. Tu nastala po celé egyptské zemi tma tmoucí a trvala po tři dny...“

Santorini

Santorini patří ke skupině ostrovů vykukujících z moře na jižním okraji řeckého souostroví Kyklady. To, co jsou dnes samostatné ostrovy, byl v minulosti ostrov jeden. Rozmetat velký ostrov tak, aby ze zbytků bylo ostrovů několik, to už chce nějakou sílu. Jenže vulkanismus takovou silou disponuje.

Mrak popela, který zastínil oblohu

Přibližně v roce 1640 př. n. l. došlo k mohutné explozi. Vystupující magma se setkalo s mořskou vodou, což vyvolalo její vypaření. Tím se radikálně zvýšil tlak v magmatickém krbu, což mělo za následek destrukci stěn kaldery a vyvržení obrovského množství materiálu do ovzduší. To, že si sopka uměla upustit přetlak, dokládá geologický průzkum. Nynější kaldera leží na třech starších, které se vytvořily před 180 000, 75 000 a 3600 lety. Americká geologická služba (USGS) dokonce v jedné ze svým publikací o Santorini píše jako o jedné z nejokázalejších sopek světa. „Sopka se stala ohniskem významného vědeckého a akademického zájmu kvůli velké explozi v době bronzové, která pohřbila minojské město Akrotiri. Santorini je stále aktivní.“

Santorini a Egypt doby faraonů

Jak souvisí sopka nedaleko Řecka s biblickými ranami, které se měly odehrát v Egyptě? Pro vysvětlení je nutno opět sáhnout k vědeckým argumentům a geologickým důkazům a nikoliv filozofickým tezím a biblickým mýtům. Mrak popela, který se po výbuchu zvedl, se usadil v širokém okolí. Geologové ho mimo jiné našli usazený ve východní části delty Nilu v Egyptě a časově to odpovídá době, kdy mělo dojít k odchodu Izraelitů.

Kdy vlastně Izraelité odešli z Egypta?

Jistou odpověď nabízí Josef Bíca v práci Biblický a mimobilblický pohled na exodus. Doslova píše: „Pro 15.století hovoří následující text: ´Čtyři sta osmdesát let po vyjití Izraelců z egyptské země, čtvrtého roku svého kralování nad Izraelem, v měsíci zívu, což je druhý měsíc, začal Šalomoun budovat dům Hospodinu.´ Pokud tedy vezmeme v úvahu, že ´král Šalomoun vládl přibližně od roku 971 př. n.l.,´ pak jednoduchým matematickým výpočtem dojdeme k roku 1448 př. n. l., tzn. 15. století. Protiargumentem by mohl být filologický poznatek, který říká, že historická věrohodnost ústní tradice trvá pouze šest generací, tzn. po přibližně 200 letech přestává být věrohodná. Co hovoří naopak pro datování ke 13. století př. n. l.? Na jeden záchytný bod narážíme v následující poznámce, kdy Izraelci podle ní museli faraonovi stavět města pro sklady Pitom a Raamses. Pravděpodobně se jedná o stavbu sídelního města, především za Ramsese II. Události exodu tak leží pravděpodobně v 2.polovině 13. století př. n. l. To se také dobře slučuje s faktem, že egyptské texty zmiňují skupiny semitských nomádů, propouštěné přes hranice do Egypta, a že takovéto semitské skupiny byly získávány do egyptských služeb.“

Jak to souvisí s dneškem?

Základem mýtů jsou neobvyklé přírodní jevy. Za pověstí o potopě světa mohla být obrovská povodeň, jež zaplavila celý svět v měřítku, jak jej znali postižení, kteří neměli ani mapy, ani satelitní snímky, a kterážto událost se dál šířila v lidské slovesnosti a nabírala na rozměrech. Ostatně samotné slovo mýtus má kořeny v řeckém slově mythos, znamenajícím povodeň. Pokud se zatemnila obloha, obvykle slunné dny se změnily v šedivě pošmourné, je jen logické, že šlo o událost, o které se následně dlouho mluvilo.

Aktuální příklad ze žhavé současnosti. Amazonské pralesy jsou vypalovány v tak velké míře, že mrak kouře změnil světelné poměry v Sao Paulu, městě s více než 12 miliony obyvatel. O obrovských požárech si budou povídat dlouho a být to před pár stoletími (pomiňme pro tuto chvíli, že požáry jsou zapalovány záměrně), má událost šanci stát se mýtem.

Ostatně jak moc velkou moc mají sopky nad současnou civilizací, ukazuje exploze vulkánu Eyjafjallajökull, který v roce 2010 vyvrženým popelem ohrožujícím motory letadel omezil leteckou dopravu nad Evropou. Biblí jsme začali, Biblí můžeme skončit. Uvedený citát píše o „tmě, která se dá nahmatat“. A z nebe se snášející popel, který zastínil slunce a následně skřípe mezi zuby, se skutečně nahmatat dá.

Text: Topi Pigula