Británie zmítaná chaosem. Co vedlo k brexitu a proč už svět nebude nikdy jako dřív?

Společně silnější

Abychom se dobrali k otázce, co vedlo k brexitu a proč hlasování v referendu o odchodu Velké Británie z Evropské unie (EU) dopadlo tak, jak dopadlo, musíme se nejprve vrátit o nějakých 60 let zpátky.

Psal se rok 1957 a šest evropských států – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a západní Německo – se rozhodlo zajistit trvalý mír tím, že vytvoří silné ekonomické partnerství včetně jednotného trhu zvané Evropské hospodářské společenství (EHS). Velká Británie byla zpočátku skeptická, kdysi mocné impérium nebylo zvyklé hrát si s ostatními, v roce 1973 se ale nakonec Británie začlenila, aby tak posílila svoji stagnující ekonomiku. O posílení jednotné Evropy přitom nerozhodli politici, nýbrž lid, kterému bylo předloženo jednoduché referendum. Má Velká Británie zůstat součástí EHS, nebo nikoliv? 67 % lidí hlasovalo pro zůstat. Mezi nimi taky stoupající hvězda Konzervativní strany politička Margaret Thatcher.

Po svém zvolení ministerskou předsedkyní v roce 1979 ale Železná lady udělala názorový obrat a začala EHS kritizovat. Podle ní neodpovídaly benefity částce, jakou Británie do pokladny EHS pravidelně přispívala. Kritické období následně rozdělilo britskou společnost během 80. let na dvě skupiny. První byli eurofilové, zastánci evropské integrace, a druzí euroskeptici, kteří usilovali o samostatnou Británii. Pokračující snaha vyvést Británii z jednotné Evropy nakonec vedla k tomu, že Thatcher v roce 1990 rezignovala na své místo premiérky.

Po jejím odchodu se situace v zemi uklidnila, do popředí se dostali politici jako John Major a Tony Blair, kteří byli jasně proevropští. V roce 1993 se následně EHS začlenilo pod Evropské společenství (ES), první ze tří pilířů EU. My se ale přesuneme od komplikovaných reforem a mezinárodních úmluv do roku 2008, kdy světem otřásla ekonomická krize.

Euro, migranti a rostoucí nepokoje

Ekonomická krize zasáhla zejména země s nově přijatou měnou euro. Lidé z těchto států, kteří se z ničeho nic ocitli bez zaměstnání, tak za prací zamířili do Velké Británie. Zesilující nepokoje na Blízkém východě vedly k přílivu ekonomických migrantů rovněž z tamějších zemí. Velká část rodilých Britů tak začala z nedostatku pracovních příležitostí a klesajících mezd vinit právě EU a její mezinárodní politiku. Ozvěny minulosti tak pomalu ale jistě začaly předznamenávat, jakým směrem se Británie v nadcházejících letech opět vydá.

Bylo to právě v tomto období, kdy popularita silně pravicové a euroskeptické politické Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) vedené Nigelem Faragem dosahovala maxima. Aby situaci v zemi opět uklidnil, rozhodl se lídr Konzervativní strany a tehdejší premiér David Cameron v roce 2013 pronést na půdě Evropského parlamentu řeč, na jejímž konci slíbil jednu zásadní věc.

Pokud znovu vyhraje volby, předloží občanům země referendum o odchodu Velké Británie z EU. Volby vyhrál a pod tlakem ze strany UKIP byl nucen svůj slib dodržet. Britové dostali své hlasování a my už dnes víme, jak to dopadlo. Co však možná nevíte, je, co se dělo v pozadí proslulého referenda.

Referendum, které změnilo svět

Když Cameron odsouhlasil historicky druhé britské referendum o odchodu z EU, nejspíš vůbec netušil, na jaké problémy zemi zadělal. O dopadech brexitu na svět včetně České republiky si můžete přečíst v našem dalším článku. Pointou nicméně je, že Cameron ani jeho kolegové, a vlastně ani zbytek světa nepočítal s možností, že Britové skutečně odhlasují odchod.

Koneckonců, proti odchodu radili takřka všichni světoví experti na ekonomii i politiku. Británii před odchodem z EU varoval tehdejší americký prezident Barack Obama, proti byla ale například i Čína, Japonsko nebo Indie. Proč tedy s blížícím se datem 23. června 2016, kdy mělo proběhnout hlasování o odchodu, začaly postupně všechny průzkumy poukazovat na to, že se brexit stává velice reálným?

Důvodů je hned několik. Od výrazných politických figur přes reklamní kampaň plnou fake news až po brutální neospravedlnitelnou vraždu, která ochromila již tak rozvrácenou společnost. Všechny tyto faktory hrály roli. Ani jeden z nich ale nezamával se samotným výsledkem referenda tolik jako utajovaná společnost v pozadí celého procesu, Cambridge Analytica. Ale popořadě.

Autobus jako symbol fake news

Jak už to tak v politice bývá, když se o něčem důležitém rozhoduje, je nejprve třeba probudit v lidech zájem. Po oznámení referenda se tak Británií začalo veřejně šířit několik neoficiálních kampaní. Ty dvě nejvýraznější, nejsprostší a taky nejvíc prolhané se jmenovaly Vote Leave a Leave.EU a byly pochopitelně pro odchod z EU. Jejich maskoty se stali politici Nigel Farage, lídr UKIP, a Boris Johnson, člen Konzervativní strany a současný britský premiér.

Měsíce a týdny vedoucí k hlasování britská média zcela ovládly konverzace o brexitu. Faktické seznamy pro a proti, jimiž se snažila strana vedená Davidem Cameronem komplikovaně vysvětlit lidem, o co se v tomhle hlasování hraje, nicméně padaly pod tíhou jednoduchých hesel, se kterými se vytasily protichůdné kampaně za odchod. To nejznámější? Vylepené na boční straně typicky červeného dvoupatrového autobusu, s nímž Johnson jezdil po zemi.

„Posíláme EU 350 milionů liber týdně, dejme je radši na NHS (zkratka britského státního zdravotnictví, pozn. redakce).“ Tahle prostá věta se stala symbolem kampaně za odchod z EU. Má to však háček. Byla zcela lživá a bývalý starosta Londýna Johnson za ni musel dokonce před soud. O nesmyslnosti tohoto hesla promluvil krátce po vyhlášení výsledků referenda taky Nigel Farage, jenž v pořadu Good Morning Britain prohlásil, že to nelze zaručit a garantovat takovou věc byla chyba. V pravdě se však jednalo o pouhou kapku v moři nepřesných výroků, kterými se politici snažili naklonit lidi na svou stranu, jenom aby ihned po konci referenda začali obracet. Nutno dodat, že ve finále nebyl za lživé výroky během brexitové kampaně nikdo nikdy potrestán.

Koho však trest neminul, byl 52letý Brit, který 16. června 2016, jen týden před hlasováním, zavraždil na ulici poslankyni za Labouristickou stranu Helen Joanne Cox. Humanitární pracovnice a zastánkyně setrvání Spojeného království v EU se stala prvním zavražděným poslancem vykonávajícím mandát od roku 1990. Motivem vraždy spáchané britským neonacistou hlásajícím slova „Británie první!“ bylo, jak jinak, referendum. Obě strany po tomto děsivém aktu přerušily kampaň, faktem ale zůstává, že lidem byla v tomto vařícím kotli plném dezinformací, strachu a frustrace předložena otázka, jejíž kompletní dopady nedokázali určit ani odborníci, kteří se jí zabývali. Ani ta nejchladnější logika ale nedokázala porazit tajnou zbraň lidí v pozadí snahy o brexit.

Skandál jménem Cambridge Analytica

Dnes už můžeme na rovinu říct, že společnost Cambridge Analytica (CA) spolupracovala jak s kampaní Leave.EU, tak Vote Leave. Přesto jsme se o skandálu spojeném s touto analytickou společností dozvěděli poprvé teprve v roce 2018, kdy vyšlo najevo, že firma podvodně získala údaje o desítkách milionů uživatelů Facebooku a tato data pak měla použít pro vývoj nástrojů na účinné cílení politické reklamy na internetu, tzv. mikrotargeting. Dvěma nejznámějšími místy uplatnění se staly USA a Velká Británie. Prezidentské volby a referendum o brexitu.

Strůjce tohoto nástroje? Christopher Wylie, datový konzultant a pozdější whistleblower (stávající nebo bývalý zaměstnanec, jenž upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, pozn. redakce), který o skandálu informoval veřejnost a nyní vydal knihu M*ndfuck, v níž do detailu popisuje rozsah konání společnosti CA. Wylieho historie je poměrně komplikovaná a kompletní sled událostí, které jej dovedly až do středu brexitu, by si zasloužil vlastní obsáhlý článek. Abyste si však mohli udělat alespoň hrubou představu o jeho práci, níže je citát z jeho knihy:

„Nejúčinnější formou ‚perspekticidu‘ (nástroje pro poškození a manipulaci vnímání světa) je takový, který mění koncepci osobnosti. Manipulátor ukradne napadené osobě její vnímání sebe samé a nahradí ji svou verzí.“ V té nejběžnější praxi to znamenalo, že Wylie a jeho kolegové využili osobních údajů tak, aby na Facebooku zvali lidi do vlastnoručně založených komunit, kde jim následně předávali příběhy – polopravdivé či zcela smyšlené – s potenciálem vyvolávat vztek. Ten totiž podle mnohých studií snižuje schopnost racionálního úsudku a zvyšuje tendenci identifikovat se s kýmkoli, kdo je zdánlivě na naší straně sporu. I když je ten spor umělý a jeho příčina vlastně neexistuje.

Wylie každopádně nebyl jediný, kdo později vystoupil na veřejnost a odhalil nezákonné praktiky CA a kampaní za odchod z EU. Dalším whistleblowerem se stal Shahmir Sanni, jenž pro změnu upozornil na problematické financování obou nejvýraznějších kampaní Leave.EU a Vote Leave, což je další samostatný a stále trvající skandál ve stínu brexitu. Do detailu se celému skandálu věnoval například britský Channel 4.

Jaké poselství brexit přináší do budoucna?

Ať už brexitová jednání mezi EU a Velkou Británií dopadnou jakkoliv, a vězte, že k definitivní dohodě ještě stále nedošlo, je důležité uvést, že tok dějin nezměnilo jenom nějaké vyvrcholení dlouholeté frustrace z bruselské byrokracie a evropských norem, které si jistě svoji opodstatněnou kritiku zaslouží.

Hlavní roli nepochybně sehráli lidé, jež v žádném případě nejednali v zájmu společnosti jako takové, ale ve svém vlastním. Vítězství přitom dosáhli pomocí falešných zpráv a manipulace, důsledkem které se však změnil i náš pohled na sociální sítě a jejich bezpečnost. V žádném případě ale brexit nemá jednoho nebo dva viníky. Vina je kolektivní. A je jen na nás, abychom se z tohoto historického případu poučili.

Text: Ondřej Mrázek