Antichartu podepsalo přes 7 000 umělců. Z televizního setkání Gotta a dalších celebrit běhá mráz po zádech
Fotka Karla Gotta ze 4. února 1977
Zdroj: profimedia.cz
Fotka Karla Gotta ze 4. února 1977
Zdroj:
profimedia.cz
V na první pohled neadekvátní reakci na Chartu 77 nasadil komunistický režim v tehdejším Československu ty nejsilnější páky.
Za počátek kampaně se považuje článek „Ztroskotanci a samozvanci“ publikovaný v Rudém právu 12. ledna 1977. Přestože text Charty nikdo neznal a za celou dobu trvání komunistické moci nebyl nikdy oficiálně zveřejněn, měla se proti němu vymezit nejviditelnější skupina obyvatel – herci, zpěváci, výtvarníci, režiséři, spisovatelé a další aktivní umělci.
Režim pro ně uspořádal dvě monstrózní řečnické a podpisové akce, nejprve 28. ledna 1977 v Národním divadle a poté 4. února téhož roku v Divadle hudby. „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu,“ deklamovala v Národním divadle herečka Jiřina Švorcová text provolání nazvaného „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“.
Anticharta, 44 let "Proto pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu či dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů..." pic.twitter.com/CM8FY6FmyO
Na takto označené podpisové archy svůj podpis připojovali účastníci akce za dohledu televizních kamer, které si navíc pečlivě vybíraly záběry známých osobností v hledišti. K tomu si museli vyslechnout nemálo připravených projevů.
Stejně se vedlo o několik dnů později v Divadle hudby těm československým umělcům, kteří z kapacitních nebo časových důvodů Národní divadlo neabsolvovali. „Patřím mezi ty, a není jich v tomto sále málo, kteří raději zpívají než mluví. Jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí,“ řekl svým kolegům od řečnického pultíku v Divadle hudby Karel Gott, který měl čestné místo v předsednictvu akce.
Kompletní téměř tříhodinový záznam z obou akcí tak, jak ho pořídila tehdejší komunistická televize, můžete vidět zde:
Seznam podpisů neexistuje
Seznamy podpisů pod oběma provoláními zveřejňovalo Rudé právo následujících 14 dnů. Už 12. února 1977 oficiální stranický deník hlásil, že k provolání se připojilo 76 národních, 360 zasloužilých a více než 7 000 dalších umělců. Kupodivu ale není vůbec snadné dohledat, kdo všechno Antichartu podepsal, a kdo ne. „Seznam osob, které podepsaly Antichartu, neexistuje nebo se jej doposud nepodařilo nalézt. Jména osob, které ji podepsaly, byla průběžně publikována v tehdejším denním tisku. Nakolik byla v tisku uvedena všechna jména, či ne, nevíme,“ řekl Prima ZOOM historik Libor Svoboda, který se v Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje dějinám 20. století.
Jestliže tisíce umělců souhlas zjevně podepsaly, další se později obvinění z podpory Anticharty bránili. Souhlas s provoláním československých uměleckých svazů ze dne 28. ledna 1977 měl tehdy dodatečně s datem 8. února 1977 podepsat například výtvarník Theodor Pištěk. Ten to ale o čtyřicet let později při setkání s dokumentaristou Pavlem Křemenem rozhodně popřel s tím, že jde o podvrh, jímž si kdosi vylepšoval svou pozici. V dubnu 2018 pak Obvodní soud pro Prahu 5 potvrdil, že takzvanou Antichartu nepodepsala ani Helena Vondráčková.
„Někteří umělci tvrdí, že dokument nepodepsali a jejich jméno se v seznamu ocitlo bez jejich vědomí. S odstupem let a také pro nedostatek faktů, která by jejich tvrzení doložila, však nemůžeme jejich omluvy nijak doložit. Možné je samozřejmě všechno a nelze vyloučit, že k něčemu takovému mohlo dojít, osobně jsem však k těmto tvrzením spíše skeptický a beru je jako snahy omluvit po letech své tehdejší selhání,“ řekl Libor Svoboda.
Existují pochopitelně i umělci, kteří Antichartu nepodepsali. „Těch lidí bylo víc, jisté je to u herců a divadelníků Ivana Vyskočila, Eduarda Cupáka, Ilji Racka, Táni Fischerové nebo Jiřího Suchého. Také všichni z brněnského Divadla na provázku, ze zpěváků například Vladimír Mišík,“ připomněl Svoboda další z těch, jejichž podpis na listinách chyběl.
Důsledkem umělé zaměstnanosti, jednoho z pilířů centrálně plánované ekonomiky, nebyla jen nízká produktivita práce, ale i arogantní číšníci, zlobné úřednice a povýšení řemeslníci. Žádný tlak na kvalitu služeb neexistoval; vlídná Žena za pultem je spíš fantasy,#říkáFerdinandVaněk. pic.twitter.com/vKGHiVi9eE
A jak dopadli význační aktéři antichartového tažení? Jiřina Švorcová přebrala Janě Hlaváčové roli prodavačky potravin s neuspořádaným osobním životem a 10. prosince 1977 už ji zpacifikovaný národ se zatajeným dechem sledoval v prvním díle nového seriálu Žena za pultem. Karel Gott si pak 3. května 1977 došel na Pražský hrad pro titul zasloužilý umělec, na „národního umělce“ si ještě sedm let počkal.
Pohled na známé tváře v hledišti navíc zřejmě natolik zaujal, že ho tehdejší Československá televize třikrát po sobě použila v divácky nesmírně oblíbených silvestrovských večerech s Vladimírem Menšíkem. Světe div se, poprvé v prosinci 1977…
