Alternativní historie: Mohla první světová válka přijít mnohem dřív?

Osudné výstřely ze Sarajeva roku 1914 dnes vnímáme jako rozbušku, která zažehla tragédii 1. světové války. Atentátník Gavrilo Princip je tak považován za člověka, jenž stál na počátku kaskády problémů vedoucích k velkému konfliktu. Ale historii málokdy rozhoduje jen jeden člověk – první světová válka ostatně mohla velmi snadno přijít i deset let před Sarajevem.

Incident v Severním moři

Říká se, že historie se opakuje – ve skutečnosti má však tendenci k opakování spíše chování mezi velmocemi. Období prosperity střídají období válek, někdy po delší, jindy po kratší době. Lidstvo a civilizace jsou však při obecném pohledu systém jako každý jiný. Přebytečná energie musí po čase někudy ven. Pokud by se sarajevský atentátník nestrefil do rakousko-uherského monarchy, pravděpodobně mohl globální konflikt zažehnout někdo jiný o pár let později. Anebo i o pár let dříve.

Jeden takový okamžik skoro nastal v noci z 21. na 22. října 1904. Říká se mu Incident ze Severního moře a ruské carské námořnictvo si tehdy spletlo několik britských civilních plavidel s japonskými torpédovými čluny a zahájilo na ně palbu. Dva britští rybáři v důsledku ruské palby zemřeli, aby však byla situace složitější, také Rusové měli dvě oběti – námořníka a kněze na později proslaveném křižníku Aurora. Ruské ztráty nebyly výsledkem protiútoku rybářů – mohl za ně chaos na útočící straně, kdy se několik plavidel stalo terčem střelby do vlastních řad. Přestřelka rychle skončila, tím však chaos teprve započal. Brzy se ukázalo, že Aurora se podílela na dešifrování britských bezdrátových depeší, což mohlo být v součtu rizikovější než mrtví rybáři. Královské námořnictvo se začalo připravovat na válku – 28 bitevních lodí, pýcha tehdejší flotily, bylo mobilizováno k akci, zatímco britské křižníky sledovaly ruskou flotilu pohybující se směrem k portugalským břehům.

Co dělala ruská flotila tak daleko od domova? Pohybovala se vstříc Japonsku – Rusko bylo právě v konfliktu s rostoucí japonskou říší. O pár měsíců později bude stejná flotila, která napadla britské rybáře, poražena v neslavné bitvě u japonské Cušimy. Ale na podzim 1904 ji mohla čekat ještě jiná akce. Britské impérium bylo tehdy totiž oficiálním spojencem Japonského císařství. Zatímco za normálních okolností by mohl být incident ze Severního moře brzy vyšetřen, mezi oběma stranami panovala značná nedůvěra.

Ačkoliv v listopadu nakonec Britové a Rusové usedli k jednacímu stolu a vyšetřili incident společně, stačilo relativně málo (například ruská neochota zastavit přeplouvání přes půlku světa a zachránit vzdálenou výspu své říše) a světový konflikt mohl začít o dekádu dřív.

Velká válka 1904–1908?

Už úvodní karty by byly odlišné – zatímco v „reálné“ první světové válce platili Rusové a Britové za spojence, v námi předkládané válce by byli hlavními soupeři. To by notně změnilo i poměr sil ve zbytku konfliktu. V první řadě je samozřejmě zcela realistická možnost omezeného konfliktu čistě mezi Londýnem a Petrohradem. V situaci, kdy se evropské mocnosti začínají těšit na nový velký konflikt, ale není nemožná ani eskalace do světové války. Zde se nabízejí dva scénáře – podle jednoho se s Rusy proti Britům spojí Němci, podle druhého Francouzi. Oběma verzím lze přisoudit zhruba stejnou váhu.

Francie se sice na papíře stále tvářila jako velmoc, její důvěra v sebe sama však již byla nahlodána. Hlavní geopolitickou úlohu v evropském konfliktu by tak měli Němci. Jejich loajalita k té či oné straně by rozhodla o další podobě války. Je pravdou, že německo-ruská aliance působí na první pohled věrohodněji. Jakmile by Británie začala mobilizovat a vyzývat k blokádě Ruska, Německo jako jeho soused by bylo možnými ekonomickými sankcemi poškozeno nejvíce hned po Rusku. Němci měli navíc značné imperialistické choutky – dávalo by tedy smysl vyšachovat stárnoucí Francii s Anglií jedním tahem.

Carské Rusko bylo ale také již od 90. let 19. století oficiálním spojencem Francie, takže ani Francii nelze z těchto spekulací vyloučit. Německo bylo navíc nedůvěřivější spíše vůči Rusku. Němečtí plánovači také měli v živé paměti rychlou porážku Francie o tři desetiletí dříve. Oproti Francii bylo ale Rusko na mezinárodním vzestupu. Zároveň se tedy Němci spíše obávali, že Rusko bude s přibývajícími lety růst na síle. Čím dříve tak bude možné Rusko porazit, tím lépe pro německé zájmy. To vše byl zároveň důvod k tomu, aby Němci jako jazýček na miskách vah kývli spíše na spojenectví proti Rusku než proti Francii.

Reálněji tedy vypadá první varianta, kdy po zimní periodě vyhrožování vypukne na jaře celoevropský konflikt ve formě, že německé, ruské a rakousko-uherské síly začnou postupovat proti Francii a Japonsku (a ironií osudu nejspíše i Osmanské říši – ta byla sice německý spojenec, ale především ruský nepřítel). Francie podobný nápor neustojí a britské posily jsou nedostatečné, opakuje se tedy podobný scénář jako z reálné druhé světové války. Británie zůstane osamocena a buďto vyjedná příměří, anebo bude pokračovat v konfliktu obranou sebe sama – zatímco Rusko prohrává válku na Sibiři s Japonci a ekonomicky krvácí vlivem turecké blokády Černého moře.

Francouzský scénář

Taková verze konfliktu je sice zajímavá, ovšem druhý scénář, v němž se s Ruskem namísto Německa spojí Francie, je ale ještě poutavější a (s přimhouřením obou očí, uší a dalších smyslů) i kapku věrohodnější. Centrální mocnosti, tedy Německo a Rakousko-Uhersko, v něm bojují podobně jako ve skutečné první světové válce na dvou frontách – jednu na západní, druhou na východní. Francie ale zároveň bojuje znovu s Brity, což století po Napoleonovi nepůsobí tak nereálně jako dnes.

Francouzi tentokrát nemají na pomoc britské posily, ale sami čelí Britům spíše jednotkami, které by jim proti Němcům byly málo platné – námořnictvem. Navíc se rozbíhá mnohem aktivnější konflikt v Africe, Jižní Americe a Asii s tím, jak se francouzské a britské koloniální síly častěji dostávají do křížku. A to zvyšuje i riziko, že se ke konfliktu přidají Spojené státy. Také tentokrát je velkou neznámou, zdali by zvolili spíše francouzko-ruskou alianci anebo anglo-německou stranu.

Nad tím, jak by konflikt dopadl, nemá smysl příliš spekulovat. Již nyní se nacházíme za hranicí rozumného popuštění uzdy fantazii. První scénář by skončil spíše vítězstvím rusko-německé strany, ten druhý zase anglo-německé strany – ale v reálu je proměnných tolik, že možné by bylo leccos. Nutno navíc dodat, že právě trochu „zašmodrchané“ rozložení sil v roce 1904 bylo zřejmě i jedním z důvodů, proč incident ze Severního moře nakonec skončil jako historická kuriozita, nikoliv počátek velké války. Na podobný konflikt ještě velmoci nebyly dostatečně připraveny.

Podobně potenciální válka však každopádně šroubuje závity naší fantazie. Pokud by dopadla vítězstvím Německa, předešla by „naší“ druhé světové válce? Anebo by se naopak zárodky podobného druhého konfliktu uchytily v poražené Francii a dnes bychom namísto Adolfa Hitlera proklínali nějakého francouzského nacistu? Jasnou odpověď najít samozřejmě nelze. Incident ze Severního moře ale připomíná, že ačkoliv mají dějiny tendenci se opakovat, stále značně záleží na tom, kdy a kde se velké události skutečně dějí.

Text: Ladislav Loukota