„Alláhu akbar!“ To byla první slova Kolumba k americkým domorodcům. Patří islám do Ameriky?

Může to vypadat jako „přepisování dějin“, snaha o „ovládnutí minulosti“, ale opak je pravdou – tohle jsou totiž čistá fakta a historie podložená důkazy.

Američtí protestanti dnes mají spoustu problémů s islámem ve své zemi – pokládají ho za prvek nepůvodní, narušující a do značné míry nebezpečný. O některých těchto výhradách se dá dlouze diskutovat, s mnoha je možné souhlasit a dají se vytahovat čísla, která dokládají, jaká náboženská skupina zabila více Američanů. Ale rozhodně je nesmysl tvrdit, že islám do Ameriky nepatří.

Na začátek zazní pozdrav

Dostal se do ní totiž už v době, kdy ještě ani řádní protestanti neexistovali… Když roku 1492 Kryštof Kolumbus přistál nedaleko amerického kontinentu, na ostrově, jemuž dal jméno Hispaniola, narazil tam na domorodce. Dnes víme, že to byli Taínové. Kolumbus sám na ně nepromluvil, první slova patřila jeho tlumočníkovi, španělskému židovi. Jazykem, v němž tato první slova zazněla, byla arabština, kterou žid dobře ovládal. A protože se začíná pozdravem, velmi pravděpodobně byla těmito slovy fráze „Bůh je převeliký“ - neboli Alláhu akbar.

Proč by se Kolumbus snažil s americkými domorodci komunikovat právě arabsky? Nesmíte zapomínat, že tento odvážný mořeplavec do Ameriky vůbec plout nechtěl, plánoval se dostat do Indie. Jenže v celém Španělsku té doby pochopitelně nebyl jediný člověk, který by znal některý z miriády indických jazyků. Jenže Kolumbus dobře věděl, že existuje jeden národ, který využívá své zeměpisné polohy i námořnických zkušeností a s Indy pravidelně a dlouhodobě komunikuje - byli to právě Arabové. Bylo proto logické snažit se bavit s nimi právě touto řečí.

Kolumbovi muslimové

Zatímco předchozí část byla založená čistě na faktech, dostáváme si nyní již na půdu přiznané spekulace, ale spekulace podložená historickými fakty. Je totiž dost pravděpodobné, že s Kryštofem Kolumbem se na jeho třech lodích plavila spousta muslimů, respektive bývalých muslimů. Právě v době, kdy objevitel vydával na svou nejslavnější plavbu, končila ve Španělsku rekonkvista – dlouhé a bolestivě náročné dobývání Pyrenejského ostrova z rukou Arabů, kteří ho dobyli o pár století dříve.

Tento triumf křesťanstva, jak se o něm tehdy mluvilo, ale také znamenal, že se ze spousty původních muslimů stali křesťané – jejich počet se odhaduje na 300 000 až 800 000 lidí. K nim byli přihozeni i židé, kteří se museli vzdát svého náboženství, těch bylo kolem 70 000. Jenže víra má tendenci jen tak nezmizet, naopak lidé se jí drží pevněji než čehokoliv jiného, jak dokazuj třeba i „naše“ husitství nebo Jednota bratrská.

Stejně tak řada muslimů svou konverzi jen předstírala, říkalo se jim tehdy moriskové, což bylo slovo odvozené od slova Maur. Byli pronásledování, sledováni a dobře kontrolovaní, mnoho z nich proto volilo odchod ze země, nebo živobytí, kde pod takovou kontrolou nebyli. A práce námořníka, ve směsi národů, etnik, kmenů, a kdovíčeho možného, co tyto dobrodruhy (a někdy i zoufalce, pro něž to byla poslední možná volba) přitahovalo, byla jednou z cest, jak všemocné španělské inkvizici utéci.

I když o tom nejsou žádné důkazy, je prakticky jisté, že na palubě Kolumbových lodí nějací moriskové byli – a že se tedy nad Hispaniolou nesly kromě poděkování ke křesťanskému Bohu také tiše šeptané modlitby v arabštině…

Text: Martin Kolář