Město uprostřed pouště – to je fantastický Jazd

Úžasný Jazd Zdroj: Lukáš Synek

Vítejte ve městě, kde dodnes mezi muslimy žijí vyznavači prastarého náboženství zoroastrismu!

Pozoruhodným místem východního Íránu je rozhodně starobylý Jazd. Kdysi býval důležitým městem na obchodních stezkách mezi Středomořím a Indií. Dnes zde můžete prozkoumat působivé historické centrum, dozvědět se o získávání vody v poušti a poodhalit tajemství prastaré zoroastriánské víry.

Zdá se to až neuvěřitelné, ale Jazd, ležící na neklidném Blízkém východě, nebyl od svého vzniku ve 3. století n. l. nikdy „pořádně“ zničen. Díky tomu se perfektně dochovalo kompaktní jádro starého města. Tradičním materiálem pro stavbu domů byly až donedávna nepálené cihly a jíl. Proto mají všechny fasády starých domů a domovních zdí světle hnědou barvu suché hlíny.

Tuto monotónnost narušují jen parádní kachlíčkové obklady kopulí v odstínech modré a tyrkysové patřící mešitám či mauzoleím. Procházet se zdejším labyrintem úzkých uliček je jako dostat se do pohádky Tisíce a jedné noci. Občas tudy prosviští muž na motorce nebo se mihne dvojice černých bubáků (rozumějte ženy v čadoru) prchajících před žárem do chládku svých domů.

Vyzkoušejte naši on-line Směnárenskou kalkulačku!

Jakožto cizinci jste sevřeni v horkém vzduchu mezi čtyřmetrovými zdmi. Ani dřevěná vrata, která bývají zdobena umně vyřezávanými ornamenty a mívají dvě oddělená klepadla – vlevo pro muže, vpravo pro ženy –, nevypadají o nic přívětivěji. Za zdmi a vraty se však skrývá příjemný mikrosvět chladných domů se stinnými zahradami, někdy i okrasnými bazénky a vinnou révou vinoucí se po pergolách. Každá rodina si pečlivě střeží své soukromí. I když zde zrovna nemáte kamarády, můžete do tohoto světa nahlédnout v několika měšťanských domech sloužících jako muzea pro veřejnost – například v rezidenci Chan-é Lari.

V labyrintu starého města se nachází známé náměstí Hosseiníje, kde stojí zvláštní stavba sloužící k šíitským rituálním účelům, kterými si šíité připomínají mučednickou smrt imáma Hosseina, a z níž je nádherný výhled na celý Jazd, na ostré horské hřebeny v dáli a na okolní poušť. Kolem se tyčí desítky minaretů, stovky větrných věží, kopule bazaru. Můžete nahlédnout i do soukromí dvorů, kde se odehrává všední život. Dominantou tohoto panoramatu je Páteční mešita se štíhlými minarety vysokými 48 metrů.

Větrné věže

Zvláštní znakem, který vás v Jazdu na první pohled zaujme, je množství větrných věží, tzv. badgirů, které vyrůstají ze střech domů zámožnějších občanů. Představují nedílnou součást primitivní, avšak velmi důmyslné klimatizace. Tyto čtyřhranné nebo šestihranné shora kryté komíny dokážou svými postranními štěrbinami zachytit i slabý vítr a svést ho šachtami dolů do sklepení domu. Tam se proud vzduchu ochlazuje nad hladinou vodního rezervoáru. Následně je odtud rozváděn po celém domě. Zároveň chladný vzduch vytlačuje teplý vzduch vzhůru, který uniká jinými šachtami ven. Silné hliněné zdi pak už dokážou chládek v domě udržet. Když vejdete do takového „klimatizovaného“ domu z ulice, kde může být v létě přes den běžně 45 °C, efekt toho systému je opravdu znát. Staří Peršané tak vlastně vyvinuli jednoduchou klimatizaci, která důmyslně využívá k pohonu pouze přírodní síly.

Tento systém by ovšem nemohl fungovat bez podzemních, až mnoho kilometrů dlouhých kanálů, tzv. kanatů, které do měst a vesnic přivádějí chladnou vodu – primárně k pití a zavlažování. Navenek vyprahlé pouště zadržují poměrně dost vody. Nachází se však desítky metrů pod povrchem a je třeba ji pozvolným spádem dostat z výše položených míst až k lidem. Takový „vodovod“ dokáže dovést vodu efektivně, bez velkých ztrát výparem, až do města a navíc ji udržet stále chladnou. Zavedení kanatu přímo do sklepení svého domu si mohli dovolit jen bohatší občané, prostý lid byl odkázán na obecní rezervoár, připojený taktéž na kanat.

Zoroastriánci mezi muslimy

Další zajímavostí Jazdu je největší komunita Íránců vyznávajících zoroastriánství, které zde navzdory nelibosti šíitské vlády stále přežívá. Před příchodem buddhismu bylo zoroastriánství jednoznačně nejrozšířenějším náboženstvím západní a střední Asie, po mnoho staletí bylo například státním náboženstvím perských říší. Později jeho osud zpečetilo zavedení islámu. Zakladatelem zoroastriánství byl myslitel a prorok Zarathuštra, řecky zvaný Zoroaster, v 6. století př. Kr. Princip této víry spočívá v neustálém boji dobra a zla, světla a tmy. Dobro představuje bůh Mazda, zlo bůh Ahriman. Přitom mezi těmito dvěma protiklady se zmítá i každý člověk na zemi. Zarathuštra hlásal, že pokud chce člověk dosáhnout klidného posmrtného života, musí se přiklonit na stranu dobra. Má konat dobro a pomáhat ostatním.

Symbolem dobra a světla je oheň, který se v zoroastriánských chrámech úzkostlivě udržuje, aby neuhasl. Například chrám Ateškadé v Jazdu ukrývá oheň hořící prý nepřetržitě od roku 470 n. l. Stoupenci Zarathuštry se proto někdy označují jako „uctívači ohně“. Vůbec nejvýznamnější zoroastriánské poutní místo představuje chrám ohně Pir-é Sabz v Čak Čaku, v poušti 80 kilometrů od Jazdu. Jedná se malou jeskyňku vysoko ve skalním masivu, kde se podle mytologie stal zázrak. Za těžkými dveřmi zde hoří posvátný oheň na trojitém svícnu živený olejem. Jednou za rok sem věřící podnikají svoji hlavní pouť.

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, Ph.D., je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro čajovnu V Síti. Kromě ohně uctívají zoroastriánci i další tři živly: zemi, vzduch a vodu. Žádný z nich nesmí znečistit. Proto například své mrtvé nikdy nepohřbívali do země, ani je nespalovali, ale vystavovali je na tzv. věžích ticha na pospas mrchožroutům, kteří je „očistili“. Holé kosti pak bylo možné pohřbít. Dvě takové věže ticha můžeme navštívit na předměstí Jazdu. Od 60. let, kdy byla tato praxe zakázána zákonem, se už ale nepoužívají. Místo toho byl na jejich úpatí vybudován speciální hřbitov, kde se sice pohřbívá do země, ovšem celý hřbitov je podbetonovaný, aby nedošlo alespoň ke „znečištění“ okolní země.

Na rozhraní starého a nového města se nachází náměstí emíra Čachmaka (Amir Chakhmaq), kde stojí zřejmě nefotografovanější stavba Jazdu – několikapatrové zdobné průčelí bazaru. Často se mylně uvádí, že jde o mešitu, ale ta je docela nenápadná, malá, schovaná za ním. Zvláštní dřevěná klec před ním slouží při každoročním uctívání památky imáma Hosseina. Na tomto náměstí může člověk nasávat atmosféru Jazdu, mluvit s lidmi či najít rozumného taxikáře na výlety k zoroastriánským památkám a do starých vesnic roztroušených v okolí.