Historie mučení V.: Dnešek je méně krvavý, ale stejně primitivní

Ačkoli mučení zakazuje hned několik konvencí a dohod, v praxi se ukazuje, že jejich působnost končí hned za dveřmi nejbližší cely. Když dojde na jejich plnění, často mívají trvanlivost porce zmrzliny na rozpálené plotně.

Mučení ve 20. století na území Československa

O týrání vědí své i stovky vyslýchaných občanů Československa, kteří se ve 20. století dostali do spárů gestapa či StB. Nejde jen o „obyčejné“ bití, kdy se gumová hadice osvědčila lépe než železná či dřevěná tyč, protože nezpůsobila tolik zlomenin, ale i u nás došlo na mučení elektřinou. Rány do lidí mající zakrytou hlavu jsou běžnou, byť "nefér" technikou. Úder o to více překvapí a vyvolá strach, kdy a odkud přijde další. Stranou českých výslechových místností nezůstalo ani tolik oblíbené pálení cigaretami či vrážení špendlíků pod nehty. Efektivní a z hlediska „krvavosti“ či „namáhavosti“ naprosto „čistou“ metodou se ukázala spánkové deprivace. Pouhopouhé odpírání spánku dokáže během několika málo dnů uvést vyslýchaného do stavu totální zmatenosti.

Přineste generátor

Naprosto moderní metodu přinesl do historie mučení vynález elektrického proudu. Každý, kdo někdy dostal ránu (stačí si sáhnout na bezpečný ohradník pro dobytek) ví, o jak nepříjemný zážitek jde. V Uherském Hradišti si na tento typ „výslechové metody“ nechali vyrobit speciální přístroj. Pavel Hubačka popisuje na serveru idnes.cz následky mučení elektrickým proudem takto: „Musel jsem se zout a do půl těla vysvléct. Dali mi nějaké návleky na nohy a pouštěli do mne elektriku. U mě se to mučení elektřinou projevovalo tak, že jsem nejdřív ztratil cit. Úplně. Ruce jsem necítil... Dostal jsem facku, nic. Kopli mne, nic… Potom viděli, že se nakláním, a já jsem už ztrácel zrak... To už člověk neví, kde je... Nakonec se začne ztrácet sluch... Úplně naposled jsem uslyšel: "Lojzo, neblbni, nezabíjej ho, nemůžeš ho zabít, potřebujeme ho při soudu."

V bývalém vězení a současném muzeu v libanonském městečku Al Khiam promítají naturalistický film o mučení elektřinou, kde jen pouhopouhé jeho sledování vyvolá nepříjemné pocity. Nemá smysl si dělat iluze, že by se nemučilo na obou stranách izraelsko-palestinské hranice. Oblíbená místa k umístění elektrod byla nejen varlata, šourek či prsní bradavky, ale i ušní lalůčky či jazyk, který je díky své vlhkosti extrémně vodivý. Vysoký psychologický efekt měl pohled na reostat, kdy k mučení „odsouzený“ (připomeňme, že zákoníky většiny civilizovaných zemí mučení zakazují) věděl, že utrpení lze dávkovat a stupňovat.

Francie, která sama sebe ráda označuje za zemi kultivovanou, má ve své historii tisíce mučených během působení v Alžírsku. Zachoval se záznam ze zpravodajského školení důstojníků, kteří měli sloužit v Alžírsku. Mimo jiné v něm zaznělo, že mučení nesmí zanechávat stopy a musí být humánní, tzn. okamžitě musí být přerušeno ve chvíli, kdy mučený promluví. K „obyčejnému“, viditelné stopy nezanechávajícímu mučení, stačil plechový kbelík nasazený vyšetřovanému na hlavu, do kterého dozorci mlátili železnou tyčí. Hluk a vibrace už vykonaly své. Celosvětově jde, zejména v případě latinskoamerických zemí, o stovky tisíc zmizelých, kteří už nikdy nebudou mít možnost prozradit, jakým výslechovým metodám byli podrobování.

Kaddáfího otrokyně

Muammar Kaddáfí se rád chlubil svou ženskou ochrankou. Teprve po jeho smrti v roce 2011, respektive po vydání knihy Kořistí v Kaddáfího harému vyšlo najevo, že se jednalo o jeho sexuální otrokyně, které si vybíral při návštěvě škol a následně nechával unášet. Libyjský diktátor nepohrdl ani mladými chlapci. I tento způsob zotročování a ponižování pomáhal udržovat v chodu jeho zřízení. Dívky byly dlouhodobě, v mnoha případech po celá léta, opakovaně znásilňovány. „Nahý vůdce souložil s mladíkem Alím, zatímco za ženu převlečený Husám tancoval na tu jeho oblíbenou odrhovačku,“ popisuje běžnou scénu u Kaddáfího doma Annick Cojean v knize hrůzných vzpomínek.

Není hodných chlapců

Jakkoli bychom si rádi namlouvali, že něco podobného už není možné, tak spánková deprivace nezanechávající tělesných stop zůstala ve výbavě armádních i civilních vyšetřovatelů dodnes, byť se jedná o metodu starou stovky let. K tomu připočtěme waterboarding, jež taky nenechává fyzických stop. Jedná se o simulované topení, kdy se vyšetřovanému, připoutanému na lavici, lije voda přes ručník nebo igelitový pytlík na obličej. Dotyčný se nemůže nadechnout a má pocit tonutí. Zkuste se minutu nenadechnout a uvidíte, o jak efektivní metodu jde. Tento způsob mučení vyvolal vlnu mezinárodního pobouření zejména ve chvíli, kdy se ukázalo, že je používán v americké věznici Guantanámo. Americká administrativa naproti tomu kontrovala, že díky waterboardingu získala důležité zpravodajské informace sloužící k ochraně zájmů a občanů USA.

Podobné pobouření vyvolaly snímky z věznice Abú Ghraib na nichž vězni islámského vyznání byli ponižováni ženami, ohrožováni psy nebo naopak jako psi voděni na vodítku. Jen připomeňme, že pro muslima je pes nečistým zvířetem. I když v tisku mnohokrát zaznělo, že se jedná o selhání jedinců a nikoliv systému, byl to systém, kdo tyto jedince do svých řad povolal. Rozdíl mezi „systémem“ Daesh (mezinárodně neuznaný tzv. Islámský stát) a západními demokraciemi je v tom, že zatímco se ten první svými zvěrstvy propagandisticky chlubí, ten druhý se v případě „provalení“ alespoň navenek stydí. Informace uniklé z oblasti Předního východu ukazují, že věznění a mučení bez soudu je naprosto běžné – jakmile se někdo dostane do „spárů“ tamního systému, nemůže spoléhat na žádné mezinárodní dohody a konvence. Naopak se může „těšit“ na generátor nebo gumovou hadici.

Z výše napsaného je jasné, že v podstatě v jakémkoli zřízení občas účel světí prostředky a za „ochranu národních zájmů“ či protiteroristické zákony lze schovat lecjaké vyšetřovací metody. „Mučení znamená jakýkoliv čin, které způsobuje bolest a utrpení fyzické či duševní a je záměrně použito proti osobě z takovýchto důvodů, jako je získání informací nebo doznání od ní nebo třetí osoby, potrestání za čin, který ona nebo třetí osoba spáchaly nebo jsou podezřelé z jeho spáchání, zastrašování nebo vynucování čehokoliv od ní nebo třetí osoby neb z jakéhokoliv jiného důvodu, kdy jsou bolest nebo utrpení způsobovány přímo nebo z podnětu nebo se souhlasem či vědomí veřejně činné osoby nebo další osoby působící ve službách státu.“ Text obsahuje Konvence Spojených národů proti mučení. Ve skutečnosti jde o naprosto bezzubá slova, která nedodržuje žádný ze signatářů. V zájmu vyššího dobra je možno použít i nejvyšší zlo.

Text: Topi Pigula