Ararat – mýty, pověsti a genocida

Ararat nebo chcete-li Ağrı Dağı, případně Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat.

První pokořitelé vrcholu

Hora zůstala i přes svou relativní nenáročnost dlouho nepokořena. Lidé ji považovali za posvátnou a výstup na její vrchol byl tak pro ně přinejmenším něco nepatřičného a nevhodného. Ve 13. století napsal misionář William Rubruck: „Mnozí se snažili vystoupit na jeho vrchol, ale nikdo toho nebyl schopen“. První úspěšný novodobý pokus o výstup na vrchol připadá na první polovinu října roku 1829. Německý přírodovědec Friedrich Parrot přišel do oblasti Araratu v polovině září s cílem prozkoumat tento unikátní vulkán. Doprovázel jej známý arménský spisovatel Khachatur Abovian a jako překladatel, průvodce a tlumočník se k nim přidal ještě Catholicos Yeprem, jeden z představených arménské kal zmařené nepříznivým počasím. Teprve při třetím pokusu stanuli 9. října 1829 na vrcholu, kde vztyčili dřevěný kříž a jako důkaz úspěchu snesli v láhvi i kus ledu. Parrot s Abovianem se nespokojili jen s úspěchem na Araratu a 27. 10. 1829 zdolali i nedaleký Malý Ararat (3896 m).

Po úspěšném prvovýstupu se na vrchol vydala celá řada zajímavých osobností z řad vědců a politiků. V roce 1834 stanul na vrcholu ruský klimatolog a meteorolog Kozma Spassky-Avtonomov a v roce 1845 ho následoval německý mineralog a geolog Otto Wilhelm Hermann von Abich a o tři roky později i britský politik Henry Danby Seymour. tolické církve. Abovian a Parotem nejprve překročili řeku Aras a pokračovali do arménské vesničky Agori na severních svazích Araratu v nadmořské výšce 1220 m. Svůj základní tábor podle všeho postavili u kláštera sv. Jakuba v bezmála dvoutisících metrech nad mořem. Následovaly dva neúspěšné pokusy o výstup na vrchol dnes láká kopec dobrodruhy a vysokohorské turisty z celého světa. Většina z nich využívá služeb místních průvodců, přes které je snazší získat povolení. Cesta k vrcholu tak má punc organizovaných komerčních himalájských výstupů. Záleží jen na rozsahu služeb, které si poutník domluví a zaplatí. Pro řadu Turků a Arménů se kopec stal poutním místem. Arméni jej stále považují za svou národní horu a mají jej, včetně archy Noemovy vyobrazený na státní vlajce.

Za všechno může Noe

Biblický příběh o potopě světa, stavbě archy a jejím přistáním po potopě světa na svazích Araratských hor, učinil z oblasti vyhledávaný cíl řady seriózních archeologických expedic. A jak to celé vzniklo? Podle čtvrtého verše osmé kapitoly knihy Genesis po povodni přistála Noemova archa v horách Araratu. Přičemž Ararat je pravděpodobně označení hebrejského původu označující Urartu, státní útvar a předchůdce dnešní Arménie. Araratské hory dnes nejsou žádným všeobecně přijímaným geografickým termínem, přesto byl dlouho vlastní vrchol Araratu po dlouhou dobu považován za pravděpodobné místo přistání této gigantické lodě. Podle biblického popisu byl totiž první, který se během ústupu vod jako první vynořil nad hladinu. I v pozdější době se objevila řada literárních i výtvarných děl, které popisovaly nebo zobrazovaly předměty tvaru kvádrů a krychlí přímo na jeho vrcholu. Jedním z prvních byl v roce 1675 jezuitský učenec Athanasius Kircher, který napsal a vydal knihu s názvem Archa Noemova.

V roce 1722 vyšel biblický slovník francouzského mnicha Augustina Calmeta, který definuje Ararat jako „slavnou horu v Arménii, kde archa přistála po povodni“. Britský politik a historik James Bryce pak např. připouští, že bájná archa mohla přistát na území, které bývalo v hebrejštině označované jako „Ararat“ a že se nemuselo nutně jednat o vrchol Araratu. Z jeho článku vydaného v roce 1878 dále vyplývá, že biblický pisatel musel vzít horu Ararat v úvahu, protože je „mnohem vyšší, výraznější a monumentálnější, než všechny ostatní vrcholy v okolí“.

Navzdory neprůkazným archeologickým nálezům, které byly během výzkumů objeveny a popsány buď přímo na svazích hory nebo v jejím blízkém okolí, vyjádřila se řada významných církevních představitelů o významu hluboce zakořeněného tradičního výkladu Bible. Při své návštěvě Arménie v roce 2001, řekl papež Jan Pavel II.: „:.. jsme velmi blízko hory Ararat, kde podle tradice přistála archa Noemova…“. Podobně se vyjádřil i moskevský patriarcha Kirill, hlava ruské ortodoxní církve, při své návštěvě Arménie v roce 2010.

Biblický symbol

Ať už na hoře Ararat nebo v okolí přistála Noemova archa, či nikoliv, byla, je a bude i nadále tato oblast zahalena rouškou tajemství, mýtů a bájí. Příběh o povodni světa v knize Genesis posloužil v raném středověku např. historikovi Movsesu Khorenatsimu, aby ve své knize popisující historii Arménie uvedl, že arménský národní hrdina a zakladatel arménského národa Hayk, je synem Torgona, vnuka Jáfeta, jednoho z Noemových synů. Ararat se tak díky biblickému příběhu a této knize stal národním symbolem všech Arménů. O to smutnější jsou pro Armény události ve východním Turecku, pojící se s rokem 1915, kdy došlo k vyvraždění nebo násilnému vystěhování drtivé většiny Arménů v této oblasti. Oblast kolem Araratu pak v roce 1921 připadla po podpisu smlouvy v Karsu a úpravě státních hranic Turecku.

Ararat ale stojí dál a je vidět jak z 65 km vzdáleného Jerevanu, tak z nedalekého Iránu nebo ze vzdálenosti mnoha desítek kilometrů z náhorních plošin východního Turecka. Budí úctu, pokoru i obdiv. Bez ohledu na to, zda jeho svahy poskytly útočiště arše Noemově v opadajících rozbořených vodách, které podle Bible zalily svět nebo bez ohledu na, že arménský národní symbol neleží na území státu, zůstane jistě nepřehlédnutelnou a lákavou dominantou zdejší krajiny.

text a foto: David Hainall